Drahokamy, drahé kameny

Člověka obklopují zářící drahokamy již několik tisíciletí. Je důvodem zájmu lidská marnivost, nebo jen krása kterou oplývají drahé kameny? Těžko můžeme tvrdit že je to jen krása drahokamů, která okouzlila lidi, protože je mezi nimi jistě mnoho marnivců. Ovšem lidé mají rádi krásné věci, proto věřím že to byla především krása drahokamů, která lidem učarovala.

Často slýcháme slova o drahokamech, levnějších polodrahokamech a o ozdobných kamenech, které se dají leštit i ve větších kusech. Avšak toto rozdělení, jež se používalo zejména v obchodních kruzích, není příliš spolehlivé. Hranici mezi vlastním drahokamem, polodrahokamem a ozdobným kamenem není možno přesně vymezit. V určité době se přihlíželo více k vzácnosti kamene, jindy k jeho vlastnostem, zejména ke kráse zbarvení a tvrdosti. Podle toho pokládali někteří lidé za polodrahokamy jen levnější dekorační kameny, čímž mizela hranice mezi polodrahokamy a kameny ozdobnými. Jiní znalci naopak velmi přísně uznávali za drahokamy pouze diamant, rubín, safír a smaragd. S ohledem na tyto nepřesnosti se v odbornějších kruzích již toto dělení nepoužívá. Je zavedeno nové, jednotné označení drahý kámen.

Aby nerost mohl být zařazen mezi vznešenou společnost drahých kamenů, musí splňovat nemálo podmínek. Drahý kámen by nebyl drahým kamenem, kdyby se nelíbil. A má-li se líbit, musí mít vysoký lesk a lom světla, příjemnou barvu nebo být čirý anebo průhledný. Červený rubín, modrý safír a zelený smaragd spojují několik vlastností - jsou průhledné, silně se lesknou a mají příjemnou a oku lahodící barvu. Diamant nebývá většinou zbarven, ale přesto je vysoce ceněn. Způsobuje to pestrá hra barev na vybroušených fasetách (okrajových ploškách v důsledku vysokého lomu světla, vysoký lesk a čirost. Někdy stačí pouze jedna z uvedených vlastností a již se nerost počítá mezi drahé kameny. Proto byl mezi ně zařazen například tyrkis pro svou blankytně modrou barvu a také náš český granát ohnivě červené barvy, který je proslulý svou krásou po celém světě.

Svůj krásný vzhled, zejména lesk a průhlednost, si musí vybroušený drahý kámen zachovat, i když je součástí nošeného šperku, tzn. že je vystaven různým rušivým vlivům. Hrozí mu především mechanické poškození, někdy také působení různých chemických činitelů. Proto musí byt kámen co nejméně porušitelný. Z toho důvodu klademe velký důraz na tvrdost kamene. Tvrdost byla původně hlavním měřítkem mezi drahokamy a polodrahokamy. Nerosty tvrdší než křemen (7. stupeň Mohse) bývaly většinou řazeny mezi drahokamy, měkčí mezi polodrahokamy. Měkčí drahé kameny (např. chryzolit nebo opál), ačkoliv jsou jistě krásné, se nehodí do prstenů, kde je největší nebezpečí mechanického poškození. Tyto kameny ztrácejí již po krátkém nošení v prstenu ostrost hran jednotlivých faset, a tím i lesk a krásnou barvu.

Také další vlastnost, kterou je vzácnost výskytu v přírodě, je pro hodnocení drahého kamene důležitá. A konečně tu hraje roli všemocná móda, která nezasahuje jenom do oblékání a účesů, ale i do skupiny drahých kamenů. Svého času vynesla na výsluní český granát, aby vzápětí na něj dokázala docela zapomenout. Teprve v posledních letech začíná český granát opět zářit a pronikat mezi vznešenou elitu, z níž jej móda nadlouho vyřadila, obdobně např. turmalín a jeho rozmanitě barevné odrůdy. V podstatě móda zatím neohrozila diamant, rubín, safír a smaragd. Jsou nejcennějšími drahokamy a byly natolik vzácné, že neztrácely na ceně ani když v roce 1902 Francouz Verneuil přišel na způsob umělé výroby safírů a rubínů. Některé další kameny se dnes vyrábějí uměle s takovou dokonalostí. že se stěží na první pohled rozeznají od přírodních.

Obliba v barvě drahých kamenů se rychle střídá. Dnes jsou středem zájmu především smaragd, safír a diamant. Pro ženy jsou vhodné spíše čiré nerosty nebo kameny jasnějších a barevnějších tónů, kdežto pro muže se hodí temnější odstíny méně výrazných barev. Drahé kameny zářily na náhrdelnících a prstenech starých Egypťanů a Egypťanek stejně oslnivě jako na rukou a kolem hrudi starých Řeků. Už Homér před mnoha staletími před naším letopočtem píše o drahocenných náušnicích Hériných i o nádherném náhrdelníku, který zdobil jantar, darovaný Euryniachosem Penelopě. Ve starém Římě si potrpěli na perly. Zvláštní oblibě se těšil smaragd, který prý nosil císař Nero. A protože byl krátkozraký, používal jej jako zvětšovacího skla.

I dnes se těší některé drahé kameny především ve státech, kde mají svá naleziště, mimořádné oblibě. V Rusku jsou to alexandrit, malachit, rodonit, ve Francii růžové kameny morganit nebo rubelit jejichž velká ložiska byla svého času objevena na Madagaskaru. Oblíbenými americkými drahými kameny se obdobně staly růžový kunzit a zelený hiddenit. U nás se těší zvýšenému zájmu český granát pyrop, svého času i dubnický drahý opál a podkrkonošský olivín. Mnoho ctitelů mají naše acháty, určitý kolísavý zájem je také o vltavín.

Zpracovávání drahých kamenů v České republice

Naše kamenářství má dlouholetou tradici. Z doby panování Karla IV, pochází obložení sfér, kaple svatováclavské na Pražském hradě i kaple sv. Kříže na Karlštejně leštěnými polodrahokamy. Tento panovník dal zhotovil i novou korunovační korunu,ozdobenou drahými kameny mimořádné hodnoty. Velký rozkvět kamenářství spadá do doby Rudolfa II, který byl velkým milovníkem drahých kamenů.

Hlavními oblastmi českého kamenářství a brusičství se staly Rovensko a Turnovsko, nejspíše pro blízkost nalezišť českých polodrahokamů. Ovšem i Praha jako sídelní město měla svou kamenářskou tradici.

Dnešním střediskem zpracovávání drahých kamenů v České republice je Turnov se střední odbornou školou, která má směry jak brusičský a rytecký, tak zlatnický. Byl zde zřízen Výzkumný ústav monokrystalů, kde studují a vyrábějí především syntetické technické kameny, nechybí tam ovšem ani výrobní podnik. Družstvo Granát vyrábí granátové šperky z českého granátu. Turnovské brusírny vybrušují drahé kameny přírodní i umělé, dnes převážně syntetické korundy a brazilské chalcedony či acháty. K ryze technickým účelům se vyrábějí i syntetické nerosty, jako jsou křemenná vlákna, optické filtry apod. Nejlepší informace o našem kamenářství v minulosti i současnosti najde zájemce v bohatých expozicích sbírek Muzeum Českého ráje v Turnově.

Největší sbírku drahých kamenů v naší republice má beze sporu Národní muzeum v Praze. Vedle přírodních vzorků jsou tam bohaté kolekce vybroušených a vyleštěných kamenů. Speciální výstavy dovolují zhlédnout i ty nejvzácnější klenoty.

Nesmíme zde zapomenout na badatele, kteří se o poznání našich drahých kamenů nejvíce zasloužili. Byli to především profesoři Karlovy university dr. Karel Vrba (1845-1922), akademik František Slavík (1876-1957) a profesor Vysoké školy báňské v Příbrami a později v Ostravě dr. Bohuslav Ježek (1877-1950). Zasloužili se o sbírky Národního muzea i vysokých škol, které jsou dnes naší chloubou, studovali kameny korunovačních klenotů, jejich zásluhou vznikly práce o českých granátech, olivínu a vltavínech jako drahých kamenech, o našich achátech, jaspisech a ametystech. Hájili také původnost nálezů diamantů v náplavech pod Českým středohořím, což bylo potvrzeno v nedávné době dalším, v pořadí již třetím nálezem.

Co je cílem tohoto blogu?  Seznámit zájemce s tím, jak se drahé kameny v přírodě vyskytují a co znamenají v rukou člověka‚ ať již v úloze ozdoby, pomocníka při práci, nebo suroviny pro průmysl. Naše společnost také tímto způsobem drahý kámen využívá. Otázka šperku je dnes především otázkou dobrého vkusu, tím spíše, že na našem trhu je možné získat mnohé opravdu krásné, některé dražší, jiné levnější šperky a ozdobné předměty naší i zahraniční výroby.

Je samozřejmé, že v popředí zájmu jsou dnes možnosti technického využití většiny drahých kamenů. Není náhodou, že mnohé drahé kameny mohou člověku sloužit i tímto způsobem, poněvadž právě ty vlastnosti, které dělají z obecného nerostu drahý kámen, mohou mít velmi významné použití v technické praxi.

V části přehled drahých kamenů kolem nás, pojednávající o drahých kamenech, které se vyskytují u nás a většinou dosahují drahokamových hodnot se nachází některé vybrané drahokamy, nejsou tam tedy zařazeny všechny drahé kameny, např. malachit nebo topaz, které zatím u nás nebyly nalezeny v odpovídající kvalitě. Další kapitoly jsou pak víceméně zájmového a praktického rázu. Zvláštní pozornost je věnována svatováclavské koruně. Vzácné kameny této koruny si totiž zvláštní pozornost zaslouží, neboť představují něco zcela výjimečného i podle světového měřítka. Zvláštní ocenění si také zaslouží naše vltavíny.

Území našeho státu, tak mimořádně bohaté na nejrůznější nerosty a se slavnou hornickou tradicí, má i bohatou historii zpracovávání drahých kamenů, která nás proslavila po celém světě. Můžeme předpokládat, že bude slavit úspěchy i v budoucnu. Šikovné ruce brusičů, zlatníků i techniků dělají z kamene poklady, poklady techniky i zdobivé krásy. Lze si vůbec představit život moderního člověka naší doby bez promyšleného využívání všech zdrojů přírody které se mu nabízejí? Opravdu asi jen těžko. Kultura člověka totiž spočívá i v umění citově ocenit pojem něčeho krásného, ladného, dokonalého. To je také spolehlivý ukazatel pokroku.

Poznání drahých kamenů nás vede k pochopení kamenného světa zářící, třpytivé i ledově chladné krásy, kterou příroda ve své štědrosti a dokonalosti připravila, aby je dovedné a chápající ruce člověka přizpůsobily k jeho potěšení a prospěchu.

Český granát

jsou početná skupina křemičitanů s podobnými vlastnostmi. Všechny krystalizují v soustavě krychlové. Jméno má granát nejspíše pro svůj izometrický tvar z latinského granum = zrno. Jeho odrůdy jsou pyrop Mg₃Al₂(SiO₄)₃ almandin Fe₃Al₂(SiO₄)₃ spessartin Mn₃Al₂(SiO₄)₃ grosulár Ca₃Al₂(SiO₄)₃ andradit Ca₃Fe₂(SiO₄)₃ atd. Tvrdost má 6,5 až 7,5, hustotu 3,4 až 4,3 g/cm³ (nejmenší u pyropu a grosuláru, největší u andraditu) a jejich indexy lomu jsou 1,714 (pyrop), 1,734 (grosulár), 1,300 (spessartin), 1,830 (almandin), 1,887 (andradit).

V základní charakteristice jsou uvedeny jen nejběžnější z granátů. Ve skutečnosti je jich mnohem více. Však také granáty patří mezi velmi rozšířené nerosty v přírodě. Proto se můžeme setkat ještě s názvy uvarovit (chromitovápenatý granát), calderit (železitomanganatý granát), hesonit je vlastné železnatý grosulár, démantoid je zeleně zbarvená odrůda andraditu, melanit je tmavý a titan obsahující andradit. Vyskytují se také granáty s obsahem ytria, vanadu, zirkonia atd. Jednotlivé složky granátů se mohou rovněž vzájemně zastupovat v určitém poměru a je spíše výjimkou, najdeme-li v přírodě třeba čistý almandin. Zpravidla vždy obsahuje pyropovou, nebo spessartinovou složku, popř. i další složky.

V přírodě totiž prakticky neexistují naprosto čisté jednotlivé druhy granátů. Při vzájemném zastupování granátových složek se neporušuje jeho stejnorodost, ale ovlivňuje se třeba barevný odstín, narůstání nebo klesání indexu lomu či hustota. S obdobným jevem se setkáme i u jiných nerostů, které mají stejnou souměrnost i podobné geometrické uspořádání struktury a takové chemické složení, v němž se uplatňují prvky s obdobnými vlastnostmi.

Všechny granáty bez výjimky se nejčastěji objevují ve dvou krystalových tvarech nebo spojkách obou tvarů. Jsou to dvanáctistěn kosočtverečný a čtyřiadvacetistěn deltoidový. Poněvadž je dvanáctistěn kosočtverečný u granátů hojně zastoupen, dostal dokonce vedlejší pojmenování granátotvar. Dvanáctistěny se vyskytují většinou u granátů z krystalických břidlic a čtyřiadvacetistěny jsou častější v pegmatitech. I zde však výjimky potvrzují pravidlo. Velmi často tvoří granáty v horninách zrnité až skoro celistvé shluky.

Granáty jsou bez štěpnosti, mají však odlučnost (zejména almandin), lom mají nerovný až lasturnatý. Průhlednost granátu je závislá na chemickém složení, velikosti krystalu, stupni navětrání a také na obsahu znečistěnin. Lesk mívají skelný až mastný.

Na granátech je nejpoutavější jejich barva, nejčastěji červená, která je již v našich představách se slovem granát nerozlučně spjata. Dva nejrozšířenější z drahých kamenů granátové skupiny, pyrop a almandin, tuto barvu skutečně mají. Pyrop známý jako český granát, je zbarven sytě až krvavě červeně příměsí kysličníku chromitého, almandin má barvu nafialovělou. Pro převládající červenou barvu byly ve starověku granáty řazeny mezi nerosty označované slovem carbunculus (žhavý uhel) vedle rubínu a červeného spinelu. Celá granátová skupina je však barevně mnohem bohatší. Jsou v ní kameny oranžové, hnědé, zelené, červenohnědé, žlutavé až černé, nikdy však modré. Vryp granátů je bílý nebo jen slabě, téměř neznatelně zbarvený.

V přírodě vznikají granáty v různém prostředí, obyčejně však za vyšší teploty. Dokonale plochami omezené krystaly se vyskytuji v krystalických břidlicích, v rulách a svorech, popř. i xylitech, v zrnitých mramorech, v hadcích a žulových pegmatitech. Protože granáty vzdorují větrání, setkáváme se s nimi často i v náplavech. Nejčastěji se však granáty nacházejí v kontaktních horninách, které vznikají při styku vyvřelin s jinými horninami. Takovým způsobem se tvoří granátovce, kontaktní horniny obsahující převážně granát, pyroxen a magnetovec.

Obecně platí pravidlo, že v rulách převažuje almandinový granát, v pegmatitech a žulách spessartinový a v hadcích pyrop. I když toto dělení není vždy zcela spolehlivé, přece je určitým vodítkem, kde lze který granát očekávat.

Nejhojnější jsou v přírodě granáty o almandinovém složení. Jsou také hlavní složkou tzv. obecného granátu. Název má původ v Pliniově označení carbunculus alabandicus (= červený kámen alabandský) podle naleziště Alabanda v Malé Asii. Krystaly dosahují rozměrů až několika desítek cm. Červená barva s fialovým odstínem a poměrně velká tvrdost zařadila almandin mezi oblíbené drahé kameny. Nejdůležitější oblastí výskytu a těžby almandinu jsou drahokamová rýžoviska na Cejlonu a četná naleziště z Přední Indie. Typickou primární horninou almandinů jsou krystalicke břidlice, a to zvláště ruly a amfibolity. U nás se vyskytují krásně zbarvené almandiny, až jako pěst veliké, zarostlé v biotitické rule mezi Zbyslaví a Starkočí na Čáslavsku. Pokusně byly též broušeny do tvaru stupňovců. Nevýhodou je, že z těchto nalezišť jsou almandiny značně popraskané a jen málokterá část zrna stojí za vybroušení.

Almandinové složení má také granát ze známé granátové skály v Táboře. V údolí Lužnice ční pod kostelíkem sv. Jakuba nad cestu ohromný balvan migmatitu, v němž jsou zarostlé tisíce granátů. Migmatit vznikl při styku táborského syenitu s rulou. Hornina je doslova přecpána nesčetnými tmavými granáty od rozměrů zcela nepatrných až do rozměrů oříšku. Granáty při povrchu jsou navětralé a mají barvu tmavohnědou. Na průřezech z vnitřních částí horniny však poznáme granáty podle typické nafialověle červené barvy almandinu. Z této lokality se však granáty nehodí ke klenotnickým účelům. Přesto je tato mimořádná koncentrace granátu tak mineralogicky a geologicky zajímavá, že granátová skála v Táboře byla vyhlášena za přírodní rezervaci, kterou je třeba ochraňovat a zachovat pro příští generace.

Opravdu nejkrásnější a jistě také nejoblíbenější ze skupiny granátů je pyrop. Česká naleziště ho stále ještě obsahují ve vskutku drahokamové kvalitě. Proto si vysloužil označení český granát. Název pyrop je odvozen z řeckého slova pyropos = ohnivý, což vystihuje jeho zvláštní temnou ohnivě červenou barvu, která vynikne zvláště při pozorném vybroušení kamene. České granáty se brousí v Turnově do tvaru briliantů nebo rout. Někdy se zrno přizpůsobuje jakoby krystalovému tvaru a vlastně jen dohlazuje, zejména jde-li o granáty do korálkového náhrdelníku.

Český granát byl znám již za Rudolfa II. Jeho dvorní lékař a zvláštní příznivec českých nerostů Boetius de Boot dokonce uvádí, že tento panovník měl ve svých sbírkách pyrop zvíci holubího vejce, který se cestami osudu dostal do řádu Zlatého rouna, dnes vystaveného v Drážďanech. Je to oválný český granát o velikosti 35 x 18 mm a váze 9,6 g. Ze stejného pramene se také dovídáme, že již tehdy byly velké české granáty vzácné a neobyčejně cenné. Těžba posledních let poskytuje největší zrna sotva velikosti hrachu. Běžně připadá 20 až 30 drobných zrn na 1 gram. Vkusnému zpracování i propagaci českého granátu je věnována zasloužená pozornost.

Ostatní granáty brané jako drahokamy nemají pro nás takový význam. Z hlediska drahých kamenů se ve světě sbírají a brousí. Velmi oblíbeným je smaragdově zelený, světle nebo nažloutle zelený, silně lesklý démantoid z uralských nalezišť Ruska. Jako drahokam jsou zpracovány červeně oranžové hesonity z cejlonských rýžovišť. Melanit, černý granát, se používá k výrobě smutečních šperků. V současné době jsou oblíbené zelené andradity (tzv. topazolity) z Val Malenca ze severní Itálie.

Granáty drahokamové kvality, zvláště dostatečně průhledné bývají většinou droboučké. Proto větší zrna dosahují hned mnohem vyšších cen. Platí to zejména o českých granátech. Kromč použití jako drahé kameny uplatňují se granáty také technicky. Drcené se používají jako brusný a lešticí prášek a k výrobě tzv. brusného papíru. Hotoví se z nich také kotvové kameny pro jemné přístroje.

Zadní kamének

Donedávna se těžba českého granátu prováděla velmi primitivním způsobem. Životu nebezpečné bylo dobývání „podmolem", které šlo až do hloubky 8 m úzkými a nezajištěnými šachticemi. Štěrk se kopal také povrchově v jámách. Proséváním se zbavil větších valounů a upravoval na jednoduchých sazečkách. Dnes se štěrk těží odklizem v prostoru Panských jam mezi Podsedicemi a Chrášťany. Používá se lžícových rýpadel a transportních pásů.

Při moderní těžbě pyropů z náplavových štěrků zůstává stranou značný podíl minerálů, tzv. „zadní kamének". Je velice pestrý a obsahuje bohatou společnost asi třiceti minerálů. Mezi těžkými nerosty pyropových štěrků českého středohoří byly také nalezeny tři naše diamanty. Dále pak limonit, magnetit, ilmenit, augit, amfibol, zirkon, olivín, kyanit, almandin, korund a jeho drahokamové odrůdy (rubín a safír), kromě toho topaz, spinel, pleonast, beryl atd. V mikroskopu se tato početná skupina nerostů při patřičném zvětšení jeví jako neobyčejně barevná směs.

Z těžkých minerálů pyropových štěrků má praktický význam především zirkon (ZrSiO4). Nehledě k dřívějšímu občasnému využití bezbarvých čistých zirkonů k účelům šperkařským, není třeba zdůrazňovat význam zirkonia v moderní technice a stále stoupající zájem o tuto surovinu. Zirkon, který krystalizuje ve čtverečné soustavě, se vyskytuje v pyropových štěrcích v oblastech českého středohoří ve volných i srostlých krystalech velikosti od 3 do 10 mm. Nejčastěji jsou neprůhledné a mají barvu šedohnědou. Nacházejí se ale také drahokamové průhledné odrůdy oranžově hnědé, žlutooranžové a červenohnědé, které se v mineralogické literatuře nazývají hyacint. Lesk u průhledných zirkonů je velmi silný, skelný až diamantový.

Valounky rubínu jsou ojedinělé, safír je častější, zejména ve štěrcích u Třebívlic. V pyropových štěrcích většinou jsou však jen obecné, různě zbarvené korundy. Z dalších drahých kamenů byl v „zadním kaménku" určen spinel (MgAl2O4) v zrnech barvy červené, nahnědlé i žlutavé.

Pleonast, spinel černé sametové barvy, má na místě hořčíku železo. Právě proto je tmavý. Největší měl rozměry 15 x 5 mm. Nemá zatím využití.