V základní charakteristice jsou uvedeny jen nejběžnější z granátů. Ve skutečnosti je jich mnohem více. Však také granáty patří mezi velmi rozšířené nerosty v přírodě. Proto se můžeme setkat ještě s názvy uvarovit (chromitovápenatý granát), calderit (železitomanganatý granát), hesonit je vlastné železnatý grosulár, démantoid je zeleně zbarvená odrůda andraditu, melanit je tmavý a titan obsahující andradit. Vyskytují se také granáty s obsahem ytria, vanadu, zirkonia atd. Jednotlivé složky granátů se mohou rovněž vzájemně zastupovat v určitém poměru a je spíše výjimkou, najdeme-li v přírodě třeba čistý almandin. Zpravidla vždy obsahuje pyropovou, nebo spessartinovou složku, popř. i další složky.
V přírodě totiž prakticky neexistují naprosto čisté jednotlivé druhy granátů. Při vzájemném zastupování granátových složek se neporušuje jeho stejnorodost, ale ovlivňuje se třeba barevný odstín, narůstání nebo klesání indexu lomu či hustota. S obdobným jevem se setkáme i u jiných nerostů, které mají stejnou souměrnost i podobné geometrické uspořádání struktury a takové chemické složení, v němž se uplatňují prvky s obdobnými vlastnostmi.
Všechny granáty bez výjimky se nejčastěji objevují ve dvou krystalových tvarech nebo spojkách obou tvarů. Jsou to dvanáctistěn kosočtverečný a čtyřiadvacetistěn deltoidový. Poněvadž je dvanáctistěn kosočtverečný u granátů hojně zastoupen, dostal dokonce vedlejší pojmenování granátotvar. Dvanáctistěny se vyskytují většinou u granátů z krystalických břidlic a čtyřiadvacetistěny jsou častější v pegmatitech. I zde však výjimky potvrzují pravidlo. Velmi často tvoří granáty v horninách zrnité až skoro celistvé shluky.
Granáty jsou bez štěpnosti, mají však odlučnost (zejména almandin), lom mají nerovný až lasturnatý. Průhlednost granátu je závislá na chemickém složení, velikosti krystalu, stupni navětrání a také na obsahu znečistěnin. Lesk mívají skelný až mastný.
Na granátech je nejpoutavější jejich barva, nejčastěji červená, která je již v našich představách se slovem granát nerozlučně spjata. Dva nejrozšířenější z drahých kamenů granátové skupiny, pyrop a almandin, tuto barvu skutečně mají. Pyrop známý jako český granát, je zbarven sytě až krvavě červeně příměsí kysličníku chromitého, almandin má barvu nafialovělou. Pro převládající červenou barvu byly ve starověku granáty řazeny mezi nerosty označované slovem carbunculus (žhavý uhel) vedle rubínu a červeného spinelu. Celá granátová skupina je však barevně mnohem bohatší. Jsou v ní kameny oranžové, hnědé, zelené, červenohnědé, žlutavé až černé, nikdy však modré. Vryp granátů je bílý nebo jen slabě, téměř neznatelně zbarvený.
V přírodě vznikají granáty v různém prostředí, obyčejně však za vyšší teploty. Dokonale plochami omezené krystaly se vyskytuji v krystalických břidlicích, v rulách a svorech, popř. i xylitech, v zrnitých mramorech, v hadcích a žulových pegmatitech. Protože granáty vzdorují větrání, setkáváme se s nimi často i v náplavech. Nejčastěji se však granáty nacházejí v kontaktních horninách, které vznikají při styku vyvřelin s jinými horninami. Takovým způsobem se tvoří granátovce, kontaktní horniny obsahující převážně granát, pyroxen a magnetovec.
Obecně platí pravidlo, že v rulách převažuje almandinový granát, v pegmatitech a žulách spessartinový a v hadcích pyrop. I když toto dělení není vždy zcela spolehlivé, přece je určitým vodítkem, kde lze který granát očekávat.
Nejhojnější jsou v přírodě granáty o almandinovém složení. Jsou také hlavní složkou tzv. obecného granátu. Název má původ v Pliniově označení carbunculus alabandicus (= červený kámen alabandský) podle naleziště Alabanda v Malé Asii. Krystaly dosahují rozměrů až několika desítek cm. Červená barva s fialovým odstínem a poměrně velká tvrdost zařadila almandin mezi oblíbené drahé kameny. Nejdůležitější oblastí výskytu a těžby almandinu jsou drahokamová rýžoviska na Cejlonu a četná naleziště z Přední Indie. Typickou primární horninou almandinů jsou krystalicke břidlice, a to zvláště ruly a amfibolity. U nás se vyskytují krásně zbarvené almandiny, až jako pěst veliké, zarostlé v biotitické rule mezi Zbyslaví a Starkočí na Čáslavsku. Pokusně byly též broušeny do tvaru stupňovců. Nevýhodou je, že z těchto nalezišť jsou almandiny značně popraskané a jen málokterá část zrna stojí za vybroušení.
Almandinové složení má také granát ze známé granátové skály v Táboře. V údolí Lužnice ční pod kostelíkem sv. Jakuba nad cestu ohromný balvan migmatitu, v němž jsou zarostlé tisíce granátů. Migmatit vznikl při styku táborského syenitu s rulou. Hornina je doslova přecpána nesčetnými tmavými granáty od rozměrů zcela nepatrných až do rozměrů oříšku. Granáty při povrchu jsou navětralé a mají barvu tmavohnědou. Na průřezech z vnitřních částí horniny však poznáme granáty podle typické nafialověle červené barvy almandinu. Z této lokality se však granáty nehodí ke klenotnickým účelům. Přesto je tato mimořádná koncentrace granátu tak mineralogicky a geologicky zajímavá, že granátová skála v Táboře byla vyhlášena za přírodní rezervaci, kterou je třeba ochraňovat a zachovat pro příští generace.
Opravdu nejkrásnější a jistě také nejoblíbenější ze skupiny granátů je pyrop. Česká naleziště ho stále ještě obsahují ve vskutku drahokamové kvalitě. Proto si vysloužil označení český granát. Název pyrop je odvozen z řeckého slova pyropos = ohnivý, což vystihuje jeho zvláštní temnou ohnivě červenou barvu, která vynikne zvláště při pozorném vybroušení kamene. České granáty se brousí v Turnově do tvaru briliantů nebo rout. Někdy se zrno přizpůsobuje jakoby krystalovému tvaru a vlastně jen dohlazuje, zejména jde-li o granáty do korálkového náhrdelníku.
Český granát byl znám již za Rudolfa II. Jeho dvorní lékař a zvláštní příznivec českých nerostů Boetius de Boot dokonce uvádí, že tento panovník měl ve svých sbírkách pyrop zvíci holubího vejce, který se cestami osudu dostal do řádu Zlatého rouna, dnes vystaveného v Drážďanech. Je to oválný český granát o velikosti 35 x 18 mm a váze 9,6 g. Ze stejného pramene se také dovídáme, že již tehdy byly velké české granáty vzácné a neobyčejně cenné. Těžba posledních let poskytuje největší zrna sotva velikosti hrachu. Běžně připadá 20 až 30 drobných zrn na 1 gram. Vkusnému zpracování i propagaci českého granátu je věnována zasloužená pozornost.
Ostatní granáty brané jako drahokamy nemají pro nás takový význam. Z hlediska drahých kamenů se ve světě sbírají a brousí. Velmi oblíbeným je smaragdově zelený, světle nebo nažloutle zelený, silně lesklý démantoid z uralských nalezišť Ruska. Jako drahokam jsou zpracovány červeně oranžové hesonity z cejlonských rýžovišť. Melanit, černý granát, se používá k výrobě smutečních šperků. V současné době jsou oblíbené zelené andradity (tzv. topazolity) z Val Malenca ze severní Itálie.
Granáty drahokamové kvality, zvláště dostatečně průhledné bývají většinou droboučké. Proto větší zrna dosahují hned mnohem vyšších cen. Platí to zejména o českých granátech. Kromč použití jako drahé kameny uplatňují se granáty také technicky. Drcené se používají jako brusný a lešticí prášek a k výrobě tzv. brusného papíru. Hotoví se z nich také kotvové kameny pro jemné přístroje.
Zadní kamének
Donedávna se těžba českého granátu prováděla velmi primitivním způsobem. Životu nebezpečné bylo dobývání „podmolem", které šlo až do hloubky 8 m úzkými a nezajištěnými šachticemi. Štěrk se kopal také povrchově v jámách. Proséváním se zbavil větších valounů a upravoval na jednoduchých sazečkách. Dnes se štěrk těží odklizem v prostoru Panských jam mezi Podsedicemi a Chrášťany. Používá se lžícových rýpadel a transportních pásů.
Při moderní těžbě pyropů z náplavových štěrků zůstává stranou značný podíl minerálů, tzv. „zadní kamének". Je velice pestrý a obsahuje bohatou společnost asi třiceti minerálů. Mezi těžkými nerosty pyropových štěrků českého středohoří byly také nalezeny tři naše diamanty. Dále pak limonit, magnetit, ilmenit, augit, amfibol, zirkon, olivín, kyanit, almandin, korund a jeho drahokamové odrůdy (rubín a safír), kromě toho topaz, spinel, pleonast, beryl atd. V mikroskopu se tato početná skupina nerostů při patřičném zvětšení jeví jako neobyčejně barevná směs.
Z těžkých minerálů pyropových štěrků má praktický význam především zirkon (ZrSiO4). Nehledě k dřívějšímu občasnému využití bezbarvých čistých zirkonů k účelům šperkařským, není třeba zdůrazňovat význam zirkonia v moderní technice a stále stoupající zájem o tuto surovinu. Zirkon, který krystalizuje ve čtverečné soustavě, se vyskytuje v pyropových štěrcích v oblastech českého středohoří ve volných i srostlých krystalech velikosti od 3 do 10 mm. Nejčastěji jsou neprůhledné a mají barvu šedohnědou. Nacházejí se ale také drahokamové průhledné odrůdy oranžově hnědé, žlutooranžové a červenohnědé, které se v mineralogické literatuře nazývají hyacint. Lesk u průhledných zirkonů je velmi silný, skelný až diamantový.
Valounky rubínu jsou ojedinělé, safír je častější, zejména ve štěrcích u Třebívlic. V pyropových štěrcích většinou jsou však jen obecné, různě zbarvené korundy. Z dalších drahých kamenů byl v „zadním kaménku" určen spinel (MgAl2O4) v zrnech barvy červené, nahnědlé i žlutavé.
Pleonast, spinel černé sametové barvy, má na místě hořčíku železo. Právě proto je tmavý. Největší měl rozměry 15 x 5 mm. Nemá zatím využití.
Žádné komentáře:
Okomentovat