Diamant je jedním z nejvzácnějších drahých kamenů, který svými mimořádnými fyzikálními vlastnostmi zaujímá také zcela mimořádné postavení mezi nerosty. Byl znám již v nejstarších dobách. Píše o něm římský přírodovědec Gaius Plinius, ačkoliv Římané znali jen diamanty nepatrných rozměrů. Dochovaly se různé ústní tradice a pověsti o objevech a osudech starých indických diamantů, i když většina známých, velkých a historických diamantů byla nalezena teprve začátkem 17. století. Co vlastně diamant je, zůstalo dlouho záhadou. Slavný anglický fyzik Isaac Newton vyslovil teprve roku 1675 domněnku, že diamant je hořlavina. Přivedl jej k ní silný lom světla diamantu. V roce 1694 se rozhodli Italové Averani a Targioni pro pokus, při němž diamant spálili. Teprve anglický chemik H. Davy (1778-1829) dokázal, že diamant je uhlík.
V přírodě se diamant odedávna vyskytoval v podobě zrn a zaoblených drobných osmistěnů v říčních náplavech, kam byl zanesen ze svých původních matečných hornin tmavých vyvřelin. Ve velké většině diamantových nalezišť se však nepodařilo tuto původní horninu zjistit. Diamanty zarostlé v matečné hornině známe dosud pouze ze čtyř nalezišť. Nejstarší a nejznámější jsou proslulá naleziště v okolí Kimberley - Jihoafrická republika, kde se nacházejí v rozloženém olivínovci, tzv. kimberlitu. Druhým světovým nalezištěm, kde byly zjištěny diamanty zarostlé v matečné hornině, jsou velká ložiska v poříčí řeky Viljuji v Jakutsku - Rusko. V roce 1961 byly pak diamanty v kimberlitu nalezeny ve státě Sieřa Leone a v poslední době je známa diamanty i Indie, která je starým nalezištěm proslulých velkých diamantů.
Nejznámější diamantonosné náplavy jsou v obou konžských státech, Angola, Tanzanie, Ghana, na západním africkém pobřeží (Guinea, Pobřeží slonoviny, Libérie) a ve státu Minas Geraís (Brazílie). Světová produkce diamantů stále vzrůstá, což dokazují všechny světové statistiky. Tento vzrůst je dokonce tak veliký, že by mohlo snadno dojít k poklesu cen, který se ostatně u diamantu už několikrát projevil. Protože je však těžba soustředěna v rukou poměrně malého počtu podnikatelských společností, je možno její kontrolou udržet ceny, které, ačkoliv jsou již úctyhodné, v poslední době stále stoupají.
Historie nálezů mnoha diamantů je velmi zajímavá, slavná a i jejich osudy jsou namnoze pestré a dramatické. Některé jsou však i tragické a jen těžko bychom v těchto případech mohli hovořit o tom, že drahé kameny přinesou člověku štěstí. Tak například modrý diamant Hope, který patří mezi tři nejslavnější barevné diamanty, přinášel prý svým majitelům vždy neštěstí a smrt. Postupně to byli indičtí domorodí panovníci, francouzští králové, jimž byl ukraden, anglický obchodník Eliason a konečné britský bankéř T. P. Hope. Dokonce podle jedné domněnky byl prý i příčinou zkázy Titaniku v r. 1912, takže nyní leží na dně Atlantského oceánu. Avšak podle další verze byl přebroušen a je nyní pečlivé střežen ve sbírkách washingtonského Smithsonian Institution. K historii diamantů patří i dějiny objevů jejich ložisek. Hrdiny byli často bezejmenní lidé, kteří museli bojovat s tvrdou přírodou, aby vydala drahokamy, či jiné bohatství. Tyto stránky historie jsou snad méně senzační, avšak jistě neméně zajímavé.
Takovým příkladem je objevení velkých sibiřských diamantových ložisek. V třicátých letech přijel do Irkutska leningradský geolog V. S. Sobolev, který po dlouhých týdnech prací v terénu sestavoval geologickou mapu sibiřské plošiny. Na základě geologického průzkumu této oblasti Sibiře dospěl k závěru, že Rusko se ve svém podloží podobá jižní Africe. Vystoupil se smělou hypotézou, že se diamanty, podobně jako v Africe, musí vyskytovat i na Sibiři. Avšak teprve po válce, v roce 1947, vyrazila z Irkutska první výprava geologů hledat diamanty na sibiřské plošině. Vedl ji žák profesora Soboleva M. Odincov. Na konci léta se museli vrátit s nepořízenou. Sotva však roztál na řekách led, vyjela expedice znova. Po mnoha dobrodružstvích v divoké liduprázdné tajze byl 7. srpna 1949 konečně objeven prvý diamant na nalezištích Ruska. Rusko patří dnes mezi největší zásoby diamantů na světě. Nálezy diamantů na Sibiři velice pomohly při řešení náročných úkolů průmyslu.
Zvláštní pozornost si zaslouží i výskyt diamantů v pyroponosných štěrcích pod českým středohořím, kde byly zjištěny i do určité míry podobné horniny jako v diamantonosné oblasti jižní Afriky. Zatím zde byl diamant nalezen pouze třikrát, přičemž třetí diamant, nalezený v poslední době, je menší než 1 milimetr. Historie nálezu těchto českých diamantů, zejména pak nejstaršího z nich, objeveného na podzim 1869, je velmi zajímavá.
Tento diamant nebyl totiž nalezen přímo v náplavech, nýbrž teprve při broušení materiálu zbývajícího po vytěžení českých granátů z jam mezi Chrášťany a Podsedicemi na Třebenicku. Jeho zcela přesné naleziště není tedy známé, i když bývá podle nejbližšího většího místa označován jako „dlažkovický" diamant. První nalezený diamant studovala komise znalců v roce 1870, přičemž bylo pět úlomků kamene spáleno, čímž byl určen i chemicky. Originál protokolu tohoto zjištění je dosud uložen v Národním muzeu v Praze. Dlažkovický diamant je velmi nedokonale vyvinutý osmistěn citrónově žlutý o rozměrech 4,13 x 2,63 mm a váží 0,0573 gramu (0.2865 karátu).
O českém původu tohoto diamantu bylo vysloveno velmi mnoho pochybností, zejména v řadách zahraničních badatelů. Po nálezu dalšího diamantu v r. 1927 v téže oblasti a zejména po prostudování nerostů, pyropových štěrků a jejich matečných hornin, nemůže být o možnosti výskytu diamantů u nás sporu.
Okolnost, že diamant je nejtvrdší látkou vůbec, si vynucuje zcela jiný způsob drahokamového zpracování, lišící se podstatně od zpracování ostatních průhledných drahých kamenů. Podrobněji se o zpracování zmiňujeme … zde. Diamanty se dnes brousí prakticky jen do tvaru víceřadých briliantů. Pouze z drobných a méně hodnotných kusů se vyrábějí routy. Broušené diamanty se zasazují zásadně do nejušlechtilejších kovů (zlato, bílé zlato a platina).
Žádné komentáře:
Okomentovat