Drahokamy, drahé kameny

Člověka obklopují zářící drahokamy již několik tisíciletí. Je důvodem zájmu lidská marnivost, nebo jen krása kterou oplývají drahé kameny? Těžko můžeme tvrdit že je to jen krása drahokamů, která okouzlila lidi, protože je mezi nimi jistě mnoho marnivců. Ovšem lidé mají rádi krásné věci, proto věřím že to byla především krása drahokamů, která lidem učarovala.

Často slýcháme slova o drahokamech, levnějších polodrahokamech a o ozdobných kamenech, které se dají leštit i ve větších kusech. Avšak toto rozdělení, jež se používalo zejména v obchodních kruzích, není příliš spolehlivé. Hranici mezi vlastním drahokamem, polodrahokamem a ozdobným kamenem není možno přesně vymezit. V určité době se přihlíželo více k vzácnosti kamene, jindy k jeho vlastnostem, zejména ke kráse zbarvení a tvrdosti. Podle toho pokládali někteří lidé za polodrahokamy jen levnější dekorační kameny, čímž mizela hranice mezi polodrahokamy a kameny ozdobnými. Jiní znalci naopak velmi přísně uznávali za drahokamy pouze diamant, rubín, safír a smaragd. S ohledem na tyto nepřesnosti se v odbornějších kruzích již toto dělení nepoužívá. Je zavedeno nové, jednotné označení drahý kámen.

Aby nerost mohl být zařazen mezi vznešenou společnost drahých kamenů, musí splňovat nemálo podmínek. Drahý kámen by nebyl drahým kamenem, kdyby se nelíbil. A má-li se líbit, musí mít vysoký lesk a lom světla, příjemnou barvu nebo být čirý anebo průhledný. Červený rubín, modrý safír a zelený smaragd spojují několik vlastností - jsou průhledné, silně se lesknou a mají příjemnou a oku lahodící barvu. Diamant nebývá většinou zbarven, ale přesto je vysoce ceněn. Způsobuje to pestrá hra barev na vybroušených fasetách (okrajových ploškách v důsledku vysokého lomu světla, vysoký lesk a čirost. Někdy stačí pouze jedna z uvedených vlastností a již se nerost počítá mezi drahé kameny. Proto byl mezi ně zařazen například tyrkis pro svou blankytně modrou barvu a také náš český granát ohnivě červené barvy, který je proslulý svou krásou po celém světě.

Svůj krásný vzhled, zejména lesk a průhlednost, si musí vybroušený drahý kámen zachovat, i když je součástí nošeného šperku, tzn. že je vystaven různým rušivým vlivům. Hrozí mu především mechanické poškození, někdy také působení různých chemických činitelů. Proto musí byt kámen co nejméně porušitelný. Z toho důvodu klademe velký důraz na tvrdost kamene. Tvrdost byla původně hlavním měřítkem mezi drahokamy a polodrahokamy. Nerosty tvrdší než křemen (7. stupeň Mohse) bývaly většinou řazeny mezi drahokamy, měkčí mezi polodrahokamy. Měkčí drahé kameny (např. chryzolit nebo opál), ačkoliv jsou jistě krásné, se nehodí do prstenů, kde je největší nebezpečí mechanického poškození. Tyto kameny ztrácejí již po krátkém nošení v prstenu ostrost hran jednotlivých faset, a tím i lesk a krásnou barvu.

Také další vlastnost, kterou je vzácnost výskytu v přírodě, je pro hodnocení drahého kamene důležitá. A konečně tu hraje roli všemocná móda, která nezasahuje jenom do oblékání a účesů, ale i do skupiny drahých kamenů. Svého času vynesla na výsluní český granát, aby vzápětí na něj dokázala docela zapomenout. Teprve v posledních letech začíná český granát opět zářit a pronikat mezi vznešenou elitu, z níž jej móda nadlouho vyřadila, obdobně např. turmalín a jeho rozmanitě barevné odrůdy. V podstatě móda zatím neohrozila diamant, rubín, safír a smaragd. Jsou nejcennějšími drahokamy a byly natolik vzácné, že neztrácely na ceně ani když v roce 1902 Francouz Verneuil přišel na způsob umělé výroby safírů a rubínů. Některé další kameny se dnes vyrábějí uměle s takovou dokonalostí. že se stěží na první pohled rozeznají od přírodních.

Obliba v barvě drahých kamenů se rychle střídá. Dnes jsou středem zájmu především smaragd, safír a diamant. Pro ženy jsou vhodné spíše čiré nerosty nebo kameny jasnějších a barevnějších tónů, kdežto pro muže se hodí temnější odstíny méně výrazných barev. Drahé kameny zářily na náhrdelnících a prstenech starých Egypťanů a Egypťanek stejně oslnivě jako na rukou a kolem hrudi starých Řeků. Už Homér před mnoha staletími před naším letopočtem píše o drahocenných náušnicích Hériných i o nádherném náhrdelníku, který zdobil jantar, darovaný Euryniachosem Penelopě. Ve starém Římě si potrpěli na perly. Zvláštní oblibě se těšil smaragd, který prý nosil císař Nero. A protože byl krátkozraký, používal jej jako zvětšovacího skla.

I dnes se těší některé drahé kameny především ve státech, kde mají svá naleziště, mimořádné oblibě. V Rusku jsou to alexandrit, malachit, rodonit, ve Francii růžové kameny morganit nebo rubelit jejichž velká ložiska byla svého času objevena na Madagaskaru. Oblíbenými americkými drahými kameny se obdobně staly růžový kunzit a zelený hiddenit. U nás se těší zvýšenému zájmu český granát pyrop, svého času i dubnický drahý opál a podkrkonošský olivín. Mnoho ctitelů mají naše acháty, určitý kolísavý zájem je také o vltavín.

Zpracovávání drahých kamenů v České republice

Naše kamenářství má dlouholetou tradici. Z doby panování Karla IV, pochází obložení sfér, kaple svatováclavské na Pražském hradě i kaple sv. Kříže na Karlštejně leštěnými polodrahokamy. Tento panovník dal zhotovil i novou korunovační korunu,ozdobenou drahými kameny mimořádné hodnoty. Velký rozkvět kamenářství spadá do doby Rudolfa II, který byl velkým milovníkem drahých kamenů.

Hlavními oblastmi českého kamenářství a brusičství se staly Rovensko a Turnovsko, nejspíše pro blízkost nalezišť českých polodrahokamů. Ovšem i Praha jako sídelní město měla svou kamenářskou tradici.

Dnešním střediskem zpracovávání drahých kamenů v České republice je Turnov se střední odbornou školou, která má směry jak brusičský a rytecký, tak zlatnický. Byl zde zřízen Výzkumný ústav monokrystalů, kde studují a vyrábějí především syntetické technické kameny, nechybí tam ovšem ani výrobní podnik. Družstvo Granát vyrábí granátové šperky z českého granátu. Turnovské brusírny vybrušují drahé kameny přírodní i umělé, dnes převážně syntetické korundy a brazilské chalcedony či acháty. K ryze technickým účelům se vyrábějí i syntetické nerosty, jako jsou křemenná vlákna, optické filtry apod. Nejlepší informace o našem kamenářství v minulosti i současnosti najde zájemce v bohatých expozicích sbírek Muzeum Českého ráje v Turnově.

Největší sbírku drahých kamenů v naší republice má beze sporu Národní muzeum v Praze. Vedle přírodních vzorků jsou tam bohaté kolekce vybroušených a vyleštěných kamenů. Speciální výstavy dovolují zhlédnout i ty nejvzácnější klenoty.

Nesmíme zde zapomenout na badatele, kteří se o poznání našich drahých kamenů nejvíce zasloužili. Byli to především profesoři Karlovy university dr. Karel Vrba (1845-1922), akademik František Slavík (1876-1957) a profesor Vysoké školy báňské v Příbrami a později v Ostravě dr. Bohuslav Ježek (1877-1950). Zasloužili se o sbírky Národního muzea i vysokých škol, které jsou dnes naší chloubou, studovali kameny korunovačních klenotů, jejich zásluhou vznikly práce o českých granátech, olivínu a vltavínech jako drahých kamenech, o našich achátech, jaspisech a ametystech. Hájili také původnost nálezů diamantů v náplavech pod Českým středohořím, což bylo potvrzeno v nedávné době dalším, v pořadí již třetím nálezem.

Co je cílem tohoto blogu?  Seznámit zájemce s tím, jak se drahé kameny v přírodě vyskytují a co znamenají v rukou člověka‚ ať již v úloze ozdoby, pomocníka při práci, nebo suroviny pro průmysl. Naše společnost také tímto způsobem drahý kámen využívá. Otázka šperku je dnes především otázkou dobrého vkusu, tím spíše, že na našem trhu je možné získat mnohé opravdu krásné, některé dražší, jiné levnější šperky a ozdobné předměty naší i zahraniční výroby.

Je samozřejmé, že v popředí zájmu jsou dnes možnosti technického využití většiny drahých kamenů. Není náhodou, že mnohé drahé kameny mohou člověku sloužit i tímto způsobem, poněvadž právě ty vlastnosti, které dělají z obecného nerostu drahý kámen, mohou mít velmi významné použití v technické praxi.

V části přehled drahých kamenů kolem nás, pojednávající o drahých kamenech, které se vyskytují u nás a většinou dosahují drahokamových hodnot se nachází některé vybrané drahokamy, nejsou tam tedy zařazeny všechny drahé kameny, např. malachit nebo topaz, které zatím u nás nebyly nalezeny v odpovídající kvalitě. Další kapitoly jsou pak víceméně zájmového a praktického rázu. Zvláštní pozornost je věnována svatováclavské koruně. Vzácné kameny této koruny si totiž zvláštní pozornost zaslouží, neboť představují něco zcela výjimečného i podle světového měřítka. Zvláštní ocenění si také zaslouží naše vltavíny.

Území našeho státu, tak mimořádně bohaté na nejrůznější nerosty a se slavnou hornickou tradicí, má i bohatou historii zpracovávání drahých kamenů, která nás proslavila po celém světě. Můžeme předpokládat, že bude slavit úspěchy i v budoucnu. Šikovné ruce brusičů, zlatníků i techniků dělají z kamene poklady, poklady techniky i zdobivé krásy. Lze si vůbec představit život moderního člověka naší doby bez promyšleného využívání všech zdrojů přírody které se mu nabízejí? Opravdu asi jen těžko. Kultura člověka totiž spočívá i v umění citově ocenit pojem něčeho krásného, ladného, dokonalého. To je také spolehlivý ukazatel pokroku.

Poznání drahých kamenů nás vede k pochopení kamenného světa zářící, třpytivé i ledově chladné krásy, kterou příroda ve své štědrosti a dokonalosti připravila, aby je dovedné a chápající ruce člověka přizpůsobily k jeho potěšení a prospěchu.

Český granát

jsou početná skupina křemičitanů s podobnými vlastnostmi. Všechny krystalizují v soustavě krychlové. Jméno má granát nejspíše pro svůj izometrický tvar z latinského granum = zrno. Jeho odrůdy jsou pyrop Mg₃Al₂(SiO₄)₃ almandin Fe₃Al₂(SiO₄)₃ spessartin Mn₃Al₂(SiO₄)₃ grosulár Ca₃Al₂(SiO₄)₃ andradit Ca₃Fe₂(SiO₄)₃ atd. Tvrdost má 6,5 až 7,5, hustotu 3,4 až 4,3 g/cm³ (nejmenší u pyropu a grosuláru, největší u andraditu) a jejich indexy lomu jsou 1,714 (pyrop), 1,734 (grosulár), 1,300 (spessartin), 1,830 (almandin), 1,887 (andradit).

V základní charakteristice jsou uvedeny jen nejběžnější z granátů. Ve skutečnosti je jich mnohem více. Však také granáty patří mezi velmi rozšířené nerosty v přírodě. Proto se můžeme setkat ještě s názvy uvarovit (chromitovápenatý granát), calderit (železitomanganatý granát), hesonit je vlastné železnatý grosulár, démantoid je zeleně zbarvená odrůda andraditu, melanit je tmavý a titan obsahující andradit. Vyskytují se také granáty s obsahem ytria, vanadu, zirkonia atd. Jednotlivé složky granátů se mohou rovněž vzájemně zastupovat v určitém poměru a je spíše výjimkou, najdeme-li v přírodě třeba čistý almandin. Zpravidla vždy obsahuje pyropovou, nebo spessartinovou složku, popř. i další složky.

V přírodě totiž prakticky neexistují naprosto čisté jednotlivé druhy granátů. Při vzájemném zastupování granátových složek se neporušuje jeho stejnorodost, ale ovlivňuje se třeba barevný odstín, narůstání nebo klesání indexu lomu či hustota. S obdobným jevem se setkáme i u jiných nerostů, které mají stejnou souměrnost i podobné geometrické uspořádání struktury a takové chemické složení, v němž se uplatňují prvky s obdobnými vlastnostmi.

Všechny granáty bez výjimky se nejčastěji objevují ve dvou krystalových tvarech nebo spojkách obou tvarů. Jsou to dvanáctistěn kosočtverečný a čtyřiadvacetistěn deltoidový. Poněvadž je dvanáctistěn kosočtverečný u granátů hojně zastoupen, dostal dokonce vedlejší pojmenování granátotvar. Dvanáctistěny se vyskytují většinou u granátů z krystalických břidlic a čtyřiadvacetistěny jsou častější v pegmatitech. I zde však výjimky potvrzují pravidlo. Velmi často tvoří granáty v horninách zrnité až skoro celistvé shluky.

Granáty jsou bez štěpnosti, mají však odlučnost (zejména almandin), lom mají nerovný až lasturnatý. Průhlednost granátu je závislá na chemickém složení, velikosti krystalu, stupni navětrání a také na obsahu znečistěnin. Lesk mívají skelný až mastný.

Na granátech je nejpoutavější jejich barva, nejčastěji červená, která je již v našich představách se slovem granát nerozlučně spjata. Dva nejrozšířenější z drahých kamenů granátové skupiny, pyrop a almandin, tuto barvu skutečně mají. Pyrop známý jako český granát, je zbarven sytě až krvavě červeně příměsí kysličníku chromitého, almandin má barvu nafialovělou. Pro převládající červenou barvu byly ve starověku granáty řazeny mezi nerosty označované slovem carbunculus (žhavý uhel) vedle rubínu a červeného spinelu. Celá granátová skupina je však barevně mnohem bohatší. Jsou v ní kameny oranžové, hnědé, zelené, červenohnědé, žlutavé až černé, nikdy však modré. Vryp granátů je bílý nebo jen slabě, téměř neznatelně zbarvený.

V přírodě vznikají granáty v různém prostředí, obyčejně však za vyšší teploty. Dokonale plochami omezené krystaly se vyskytuji v krystalických břidlicích, v rulách a svorech, popř. i xylitech, v zrnitých mramorech, v hadcích a žulových pegmatitech. Protože granáty vzdorují větrání, setkáváme se s nimi často i v náplavech. Nejčastěji se však granáty nacházejí v kontaktních horninách, které vznikají při styku vyvřelin s jinými horninami. Takovým způsobem se tvoří granátovce, kontaktní horniny obsahující převážně granát, pyroxen a magnetovec.

Obecně platí pravidlo, že v rulách převažuje almandinový granát, v pegmatitech a žulách spessartinový a v hadcích pyrop. I když toto dělení není vždy zcela spolehlivé, přece je určitým vodítkem, kde lze který granát očekávat.

Nejhojnější jsou v přírodě granáty o almandinovém složení. Jsou také hlavní složkou tzv. obecného granátu. Název má původ v Pliniově označení carbunculus alabandicus (= červený kámen alabandský) podle naleziště Alabanda v Malé Asii. Krystaly dosahují rozměrů až několika desítek cm. Červená barva s fialovým odstínem a poměrně velká tvrdost zařadila almandin mezi oblíbené drahé kameny. Nejdůležitější oblastí výskytu a těžby almandinu jsou drahokamová rýžoviska na Cejlonu a četná naleziště z Přední Indie. Typickou primární horninou almandinů jsou krystalicke břidlice, a to zvláště ruly a amfibolity. U nás se vyskytují krásně zbarvené almandiny, až jako pěst veliké, zarostlé v biotitické rule mezi Zbyslaví a Starkočí na Čáslavsku. Pokusně byly též broušeny do tvaru stupňovců. Nevýhodou je, že z těchto nalezišť jsou almandiny značně popraskané a jen málokterá část zrna stojí za vybroušení.

Almandinové složení má také granát ze známé granátové skály v Táboře. V údolí Lužnice ční pod kostelíkem sv. Jakuba nad cestu ohromný balvan migmatitu, v němž jsou zarostlé tisíce granátů. Migmatit vznikl při styku táborského syenitu s rulou. Hornina je doslova přecpána nesčetnými tmavými granáty od rozměrů zcela nepatrných až do rozměrů oříšku. Granáty při povrchu jsou navětralé a mají barvu tmavohnědou. Na průřezech z vnitřních částí horniny však poznáme granáty podle typické nafialověle červené barvy almandinu. Z této lokality se však granáty nehodí ke klenotnickým účelům. Přesto je tato mimořádná koncentrace granátu tak mineralogicky a geologicky zajímavá, že granátová skála v Táboře byla vyhlášena za přírodní rezervaci, kterou je třeba ochraňovat a zachovat pro příští generace.

Opravdu nejkrásnější a jistě také nejoblíbenější ze skupiny granátů je pyrop. Česká naleziště ho stále ještě obsahují ve vskutku drahokamové kvalitě. Proto si vysloužil označení český granát. Název pyrop je odvozen z řeckého slova pyropos = ohnivý, což vystihuje jeho zvláštní temnou ohnivě červenou barvu, která vynikne zvláště při pozorném vybroušení kamene. České granáty se brousí v Turnově do tvaru briliantů nebo rout. Někdy se zrno přizpůsobuje jakoby krystalovému tvaru a vlastně jen dohlazuje, zejména jde-li o granáty do korálkového náhrdelníku.

Český granát byl znám již za Rudolfa II. Jeho dvorní lékař a zvláštní příznivec českých nerostů Boetius de Boot dokonce uvádí, že tento panovník měl ve svých sbírkách pyrop zvíci holubího vejce, který se cestami osudu dostal do řádu Zlatého rouna, dnes vystaveného v Drážďanech. Je to oválný český granát o velikosti 35 x 18 mm a váze 9,6 g. Ze stejného pramene se také dovídáme, že již tehdy byly velké české granáty vzácné a neobyčejně cenné. Těžba posledních let poskytuje největší zrna sotva velikosti hrachu. Běžně připadá 20 až 30 drobných zrn na 1 gram. Vkusnému zpracování i propagaci českého granátu je věnována zasloužená pozornost.

Ostatní granáty brané jako drahokamy nemají pro nás takový význam. Z hlediska drahých kamenů se ve světě sbírají a brousí. Velmi oblíbeným je smaragdově zelený, světle nebo nažloutle zelený, silně lesklý démantoid z uralských nalezišť Ruska. Jako drahokam jsou zpracovány červeně oranžové hesonity z cejlonských rýžovišť. Melanit, černý granát, se používá k výrobě smutečních šperků. V současné době jsou oblíbené zelené andradity (tzv. topazolity) z Val Malenca ze severní Itálie.

Granáty drahokamové kvality, zvláště dostatečně průhledné bývají většinou droboučké. Proto větší zrna dosahují hned mnohem vyšších cen. Platí to zejména o českých granátech. Kromč použití jako drahé kameny uplatňují se granáty také technicky. Drcené se používají jako brusný a lešticí prášek a k výrobě tzv. brusného papíru. Hotoví se z nich také kotvové kameny pro jemné přístroje.

Zadní kamének

Donedávna se těžba českého granátu prováděla velmi primitivním způsobem. Životu nebezpečné bylo dobývání „podmolem", které šlo až do hloubky 8 m úzkými a nezajištěnými šachticemi. Štěrk se kopal také povrchově v jámách. Proséváním se zbavil větších valounů a upravoval na jednoduchých sazečkách. Dnes se štěrk těží odklizem v prostoru Panských jam mezi Podsedicemi a Chrášťany. Používá se lžícových rýpadel a transportních pásů.

Při moderní těžbě pyropů z náplavových štěrků zůstává stranou značný podíl minerálů, tzv. „zadní kamének". Je velice pestrý a obsahuje bohatou společnost asi třiceti minerálů. Mezi těžkými nerosty pyropových štěrků českého středohoří byly také nalezeny tři naše diamanty. Dále pak limonit, magnetit, ilmenit, augit, amfibol, zirkon, olivín, kyanit, almandin, korund a jeho drahokamové odrůdy (rubín a safír), kromě toho topaz, spinel, pleonast, beryl atd. V mikroskopu se tato početná skupina nerostů při patřičném zvětšení jeví jako neobyčejně barevná směs.

Z těžkých minerálů pyropových štěrků má praktický význam především zirkon (ZrSiO4). Nehledě k dřívějšímu občasnému využití bezbarvých čistých zirkonů k účelům šperkařským, není třeba zdůrazňovat význam zirkonia v moderní technice a stále stoupající zájem o tuto surovinu. Zirkon, který krystalizuje ve čtverečné soustavě, se vyskytuje v pyropových štěrcích v oblastech českého středohoří ve volných i srostlých krystalech velikosti od 3 do 10 mm. Nejčastěji jsou neprůhledné a mají barvu šedohnědou. Nacházejí se ale také drahokamové průhledné odrůdy oranžově hnědé, žlutooranžové a červenohnědé, které se v mineralogické literatuře nazývají hyacint. Lesk u průhledných zirkonů je velmi silný, skelný až diamantový.

Valounky rubínu jsou ojedinělé, safír je častější, zejména ve štěrcích u Třebívlic. V pyropových štěrcích většinou jsou však jen obecné, různě zbarvené korundy. Z dalších drahých kamenů byl v „zadním kaménku" určen spinel (MgAl2O4) v zrnech barvy červené, nahnědlé i žlutavé.

Pleonast, spinel černé sametové barvy, má na místě hořčíku železo. Právě proto je tmavý. Největší měl rozměry 15 x 5 mm. Nemá zatím využití.

Diamant

je chemickým složením uhlík, C. Název pochází z řeckého adamas = nezrušitelný, nepřemožitelný. Krystalizuje v krychlové soustavě. Má tvrdost 10, hustotu 3.52 g/cm3 a index lomu n = 2,4195. Je dokonale štěpný podle ploch osmistěnu.

Diamant je jedním z nejvzácnějších drahých kamenů, který svými mimořádnými fyzikálními vlastnostmi zaujímá také zcela mimořádné postavení mezi nerosty. Byl znám již v nejstarších dobách. Píše o něm římský přírodovědec Gaius Plinius, ačkoliv Římané znali jen diamanty nepatrných rozměrů. Dochovaly se různé ústní tradice a pověsti o objevech a osudech starých indických diamantů, i když většina známých, velkých a historických diamantů byla nalezena teprve začátkem 17. století. Co vlastně diamant je, zůstalo dlouho záhadou. Slavný anglický fyzik Isaac Newton vyslovil teprve roku 1675 domněnku, že diamant je hořlavina. Přivedl jej k ní silný lom světla diamantu. V roce 1694 se rozhodli Italové Averani a Targioni pro pokus, při němž diamant spálili. Teprve anglický chemik H. Davy (1778-1829) dokázal, že diamant je uhlík.

V přírodě se diamant odedávna vyskytoval v podobě zrn a zaoblených drobných osmistěnů v říčních náplavech, kam byl zanesen ze svých původních matečných hornin tmavých vyvřelin. Ve velké většině diamantových nalezišť se však nepodařilo tuto původní horninu zjistit. Diamanty zarostlé v matečné hornině známe dosud pouze ze čtyř nalezišť. Nejstarší a nejznámější jsou proslulá naleziště v okolí Kimberley - Jihoafrická republika, kde se nacházejí v rozloženém olivínovci, tzv. kimberlitu. Druhým světovým nalezištěm, kde byly zjištěny diamanty zarostlé v matečné hornině, jsou velká ložiska v poříčí řeky Viljuji v Jakutsku - Rusko. V roce 1961 byly pak diamanty v kimberlitu nalezeny ve státě Sieřa Leone a v poslední době je známa diamanty i Indie, která je starým nalezištěm proslulých velkých diamantů.

Nejznámější diamantonosné náplavy jsou v obou konžských státech, Angola, Tanzanie, Ghana, na západním africkém pobřeží (Guinea, Pobřeží slonoviny, Libérie) a ve státu Minas Geraís (Brazílie). Světová produkce diamantů stále vzrůstá, což dokazují všechny světové statistiky. Tento vzrůst je dokonce tak veliký, že by mohlo snadno dojít k poklesu cen, který se ostatně u diamantu už několikrát projevil. Protože je však těžba soustředěna v rukou poměrně malého počtu podnikatelských společností, je možno její kontrolou udržet ceny, které, ačkoliv jsou již úctyhodné, v poslední době stále stoupají.

Historie nálezů mnoha diamantů je velmi zajímavá, slavná a i jejich osudy jsou namnoze pestré a dramatické. Některé jsou však i tragické a jen těžko bychom v těchto případech mohli hovořit o tom, že drahé kameny přinesou člověku štěstí. Tak například modrý diamant Hope, který patří mezi tři nejslavnější barevné diamanty, přinášel prý svým majitelům vždy neštěstí a smrt. Postupně to byli indičtí domorodí panovníci, francouzští králové, jimž byl ukraden, anglický obchodník Eliason a konečné britský bankéř T. P. Hope. Dokonce podle jedné domněnky byl prý i příčinou zkázy Titaniku v r. 1912, takže nyní leží na dně Atlantského oceánu. Avšak podle další verze byl přebroušen a je nyní pečlivé střežen ve sbírkách washingtonského Smithsonian Institution. K historii diamantů patří i dějiny objevů jejich ložisek. Hrdiny byli často bezejmenní lidé, kteří museli bojovat s tvrdou přírodou, aby vydala drahokamy, či jiné bohatství. Tyto stránky historie jsou snad méně senzační, avšak jistě neméně zajímavé.

Takovým příkladem je objevení velkých sibiřských diamantových ložisek. V třicátých letech přijel do Irkutska leningradský geolog V. S. Sobolev, který po dlouhých týdnech prací v terénu sestavoval geologickou mapu sibiřské plošiny. Na základě geologického průzkumu této oblasti Sibiře dospěl k závěru, že Rusko se ve svém podloží podobá jižní Africe. Vystoupil se smělou hypotézou, že se diamanty, podobně jako v Africe, musí vyskytovat i na Sibiři. Avšak teprve po válce, v roce 1947, vyrazila z Irkutska první výprava geologů hledat diamanty na sibiřské plošině. Vedl ji žák profesora Soboleva M. Odincov. Na konci léta se museli vrátit s nepořízenou. Sotva však roztál na řekách led, vyjela expedice znova. Po mnoha dobrodružstvích v divoké liduprázdné tajze byl 7. srpna 1949 konečně objeven prvý diamant na nalezištích Ruska. Rusko patří dnes mezi největší zásoby diamantů na světě. Nálezy diamantů na Sibiři velice pomohly při řešení náročných úkolů průmyslu.

Zvláštní pozornost si zaslouží i výskyt diamantů v pyroponosných štěrcích pod českým středohořím, kde byly zjištěny i do určité míry podobné horniny jako v diamantonosné oblasti jižní Afriky. Zatím zde byl diamant nalezen pouze třikrát, přičemž třetí diamant, nalezený v poslední době, je menší než 1 milimetr. Historie nálezu těchto českých diamantů, zejména pak nejstaršího z nich, objeveného na podzim 1869, je velmi zajímavá.

Tento diamant nebyl totiž nalezen přímo v náplavech, nýbrž teprve při broušení materiálu zbývajícího po vytěžení českých granátů z jam mezi Chrášťany a Podsedicemi na Třebenicku. Jeho zcela přesné naleziště není tedy známé, i když bývá podle nejbližšího většího místa označován jako „dlažkovický" diamant. První nalezený diamant studovala komise znalců v roce 1870, přičemž bylo pět úlomků kamene spáleno, čímž byl určen i chemicky. Originál protokolu tohoto zjištění je dosud uložen v Národním muzeu v Praze. Dlažkovický diamant je velmi nedokonale vyvinutý osmistěn citrónově žlutý o rozměrech 4,13 x 2,63 mm a váží 0,0573 gramu (0.2865 karátu).

O českém původu tohoto diamantu bylo vysloveno velmi mnoho pochybností, zejména v řadách zahraničních badatelů. Po nálezu dalšího diamantu v r. 1927 v téže oblasti a zejména po prostudování nerostů, pyropových štěrků a jejich matečných hornin, nemůže být o možnosti výskytu diamantů u nás sporu.

Okolnost, že diamant je nejtvrdší látkou vůbec, si vynucuje zcela jiný způsob drahokamového zpracování, lišící se podstatně od zpracování ostatních průhledných drahých kamenů. Podrobněji se o zpracování zmiňujeme … zde. Diamanty se dnes brousí prakticky jen do tvaru víceřadých briliantů. Pouze z drobných a méně hodnotných kusů se vyrábějí routy. Broušené diamanty se zasazují zásadně do nejušlechtilejších kovů (zlato, bílé zlato a platina).

Opál

má chemické složení SiO2 .n H2O. Obsah vody kolísá v analýzách od 1 do 20 %. Při zahřátí do 250 °C zcela ztrácí vodu. Opál je nerost beztvarý. Jméno pochází ze staroindického upala = drahocenný kámen. Jeho tvrdost je 5,5 až u zemitých nebo čerstvě vznikajících může klesnout až k stupni jedna, hustota 2,1 až 2,3 g/cm3 a index lomu n = 1,35 až 1,46.

Opál se vyskytuje v přírodě v podobě nejrůznějších barevných odrůd a vzniká za nejrozmanitějších podmínek. Většinou se vysráží z roztoků jako gel. Mívá povrch kulovitý, ledvinitý, hroznovitý nebo krápníkovitý. Jinak tvoří výplně žilek nebo i celé vrstvy v horninách. Vzniká jako usazenina vřídel a horkých pramenů, při rozkladu křemičitanových hornin, ale také tmelením křemitých schránek živočichů a rostlin.

Agregáty opálu jsou celistvé. Opály mají lasturnatý lom, skelný až voskový lesk, někdy jsou matné, jindy však i průsvitné nebo průhledné. Barva opálu je různá. Může být čirý, mléčně bílý, žlutavý, zelený, modrý, hnědavý jako vosk nebo pryskyřice, masově červený, šedý až téměř černý. Často je barevně proužkovaný. Barvu opálu ovlivňují přimíšené kysličníky kovů nebo vtroušeniny. Měna barev u některých odrůd se vhodným zpracováním ještě zvyšuje, je způsobena rozkladem a lomem světla na jemných rozptýlených kuličkách, vtroušeninách nebo droboučkých dutinkách vyplněných vodou. Ovšem pouze malý počet opálů projevuje tak výraznou měnu barev, aby lákala k ozdobným účelům.

Podle zbarvení, průhlednosti a někdy i struktury odlišujeme u opálu řadu zajímavých odrůd. Nejčistší z nich je méně známý opál skelný (hyalit). Je čirý a sklovitě průhledný. Vyskytuje se v hrozníčkovitých nebo krápníkovitých nahloučeninách s ledvinitým povrchem v dutinách čediče u Valče v Doupovských horách a vzácně v andezitu u Dubníka (Prešovsko, Slovensko). Má poněkud mastný skelný lesk. Zajímavým dojmem působí jeho chladná ledová krása. Vznikl z horkých roztoků, které jako dozvuky vulkanické činnosti v uvedených lokalitách vystupovaly po puklinách hornin, vyluhovaly je a na chladnějších místech blíže povrchu ukládaly hroznovité útvary neobyčejné krásy.

Nejznámější, nejvyhledávanější a také nejcennější odrůdou opálu je opál drahý, kámen nejpestřejších a nejkrásnějších barev. Zářivé a přitom neobyčejně jemné barvy mu získaly nejen velkou oblibu, ale zvýšily i jeho ceny. Je to jediný drahokam vynikající podivuhodnou hrou barev neboli opalizací. Sám o sobě je obyčejné bílé barvy nebo jen slabě nažloutlý a jeho měna barev je způsobena lomem a rozkladem světla na jemných vrstvičkách s velice malými kuličkami gelovité křemičité hmoty, rozlišitelnými jen v elektronovém mikroskopu. Drahé opály vskutku nedostižné drahokamové jakosti poskytovaly jediné evropské opálové doly. otevřené mezi Červenicí a Dubníkem poblíž Prešova, co je východní Slovensko. Opál se tam vyskytuje na puklinách andezitu. Dnes se tam již opál netěží, na haldách však lze dosud najít menší kousky pravého drahého opálu. Dubnické opály mají vynikající hru barev a staly se tak známé téměř po celém světě.

Drahé opály z Dubníka byly známy již ve starověku. Tehdy se cenily právě tak jako dnes jejich pastelové barvy, modrofialová, modrozelená a ohnivě červená v nejjemnějších odstínech. Věřilo se, že opál přináší svému majiteli štěstí. Římský senátor Nonius prý raději volil vyhnanství, než by přenechal svůj překrásný opál s jemnou rytinou triumvirovi Marku Antoniovi, milenci slavné Kleopatry. O chvále a kráse opálu pěje také starořímský přírodovědec Plinius Starší: „Plochý vzácný kámen zvaný opalus je ze všech kamenů nejdrahocennější, ale dá se těžko určit a popsat. Pozná se v něm totiž rubín, skvěle fialový ametyst i mořská zeleň smaragdu. Všechny tyto barvy se v třpytu neuvěřitelným způsobem navzájem mísí." Tak se opál dostává na mimořádné místo mezi nejdrahocennější drahé kameny vůbec.

Není pochyb o tom, odkud pocházel tehdy opěvovaný drahý opál. V té době, podobně jako v celém středověku, bylo známé pouze naleziště Dubník na Slovensku. Těžba opálů se tam udržela až do našeho století, úpadek dolování má několikerou příčinu. Svou roli hrála jistě malá výtěžnost kvalitního kamene v posledních letech dolováni. Kromě toho vyrostl nebezpečný konkurent, když v roce 1875 byla objevena bohatá naleziště drahého opálu v Austrálii, zejména New South Wales, Queensland a jiná místa poskytla velká množství znamenité drahokamové suroviny. V minulém století se na trhu objevoval a stále více prosazoval také mexický opál ohnivý, který vyniká sytou hyacintovou červení s dobrou opalizací, zejména po vyleštění. Známým nalezištěm je Zimapan v Mexiku. Svou neblahou roli sehrála i novodobá pověra, že opál přináší neštěstí. Jak protichůdné proti starověké důvěře v tento líbivý kámen. Nádhera dubnických opálů nebyla předstižena ani novými nalezišti, zde zmíněnými. Je tedy s podivem, jak mohl poměrně v krátké době tak poutavý kámen přijít v nemilost.

Největší drahý opál z Dubníka byl nalezen v roce 1775 v korytě potoka a váží kolem 600 gramů. Dnes je uložen ve sbírkách Přírodovědeckého muzea ve Vídni, kde je nejen chloubou, ale říkají o něm dokonce, že je to i nejkrásnější kus, který kdy byl v dubnické oblasti nalezen. Má tvar plochého klínu o rozměrech 12,5 x 5,7 x 1,1 cm a byl na rozhraní 19. a 20. století ceněn na 700 000 dukátů.

Ještě v roce 1920 bylo v dubnických baních vytěženo velké množství suroviny, z níž bylo možno vybrousit 1600 karátů opálu skvělé drahokamové jakosti. V roce 1921 byl nájemcem dubnických opálových dolů Francouz Bittner-Belangenay. Zcela náhodně polil jednou několik opálů, ležících na stole, inkoustem. Ten obarvil některé kusy tak dokonale, že pak hrály nevídanými barvami i po zaschnutí, opláchnutí a vybroušení. Takto uměle obarvené opály dostaly pak jméno chameleony.

Známá je historie objevu australských drahých opálů. Byly objeveny čirou náhodou. Jakýsi lovec střelil v pustině velkého klokana, který poklesnul k zemi a zoufale hrabal nohama, takže půda jen odlétala. Tu pojednou rozstřikující se hlína zazářila jasnými barvami. Lovec nelenil a naplnil si kapsy drobnými úlomky podivného kamene. V Adelaidě je ukázal zlatníkovi a ten v nich poznal drahý opál. Všechny kousky koupil, a tak vypukla vlastně opálová horečka. Pustina se zaplnila chtivými hledači opálu a bylo založeno městečko White Cliffs. Největší australský drahý opál pochází z Queenslandu, kde byl nalezen koncern minulého století. Při dobývání se rozdvojil. Jeden z kusů se dostal do anglického královského pokladu. Váží 250 karátů. Má barvu sytě červenou, ametystovou, temně zelenou a nachovou, přechází ovšem z jedné do druhé.

Ostatní odrůdy opálu se jen zřídkakdy používají jako ozdobné kameny. Nejběžnější je opál obecný, neprůhledný, zakalený a často v barvách tmavších odstínů. Objevuje se v hadcích, u nás v okolí Křemže v jižních Čechách nebo na západní Moravě. Opál mléčný vyniká bílou nebo šedou barvou, na ostrých hranách i slabě prosvítá. Je-li takový opál protkán sítí jemných černých dendritů vodnatých kysličníků manganu, pak mluvíme o dendritickém opálu. Vypadá to, jako by v bílé hmotě opálu byly rozhozeny černé mechovité keříčky.

Dendritické opály se hodí ke zpracování na ozdobné kameny. Pěkné hlízovité kusy se u nás vyskytují v hadcích u Křemže, zejména známé je okolí Bohouškovic, na Moravě pak Němčice a okolí Třebíče. Vybroušením a vyleštěním se zvýrazní keříčkovité větvení dendritů do nejjemnějších podrobností. Dále známe opál masový, červeně zbarvený jemně rozptýleným kysličníkem železitým.

Hezké vzorky lze sbírat v okolí Herľan na východním Slovensku. Opál voskový je žlutohnědé barvy, dřevitý vznikl proniknutím opálové hmoty dřevem při zachování dřevité struktury. Dřevité opály pocházejí od Ľubietovej a z jiných míst Slovenska. Místně byly použity k ozdobným účelům.

Opály se zpracovávají na ozdobné předměty v nejrůznější formě. Drahokamové odrůdy dobré kvality se brousí. Zhotovují se mugle, nikdy však fasetove brusy, s výjimkou nejkrásnějších ohnivých opálů. Jsou to zaoblené, protáhlé nebo kulovité tvary, někdy i méně pravidelné. Především v případě drahého opálu nezáleží ani tak na tvaru jako na vyniknutí jeho opalizace.

Beryl smaragd akvamarín

je chemicky křemičitan hlinitoberylnatý Be₃Al₂(SiO₃)₆. Krystalizuje v šesterečné soustavě. Původ jména je z řeckého berullos, které zahrnovalo latinské smaragdus + beryllus (včetně chrysoberyllus a chrysoprasius), jak píše Plinius Starší. Má tvrdost 7,5 až 8, hustotu 2,63 až 2,90 g/cm³ a jeho indexy lomu jsou 1,564 až 1,595, n=1,568 až 1,602; dvojlom 0,004 až 0,008.

Lidstvo zná beryl již odedávna. Těžil se v Egyptě ve své drahokamové odrůdě jako smaragd před více než dvěma tisíciletími. Píší o něm Theophrastus i Plinius Starší, dokonce se vypráví, že královna Kleopatra měla smaragd s vlastní podobiznou. Na podobných historkách je mnohdy i dost pravdy. Vše však začíná u obyčejného berylu, který je celkem nenápadný, zato velice potřebný nerost pro obsah prvku berylia velice důležitého v metalurgii. Prvek byl tentokrát pojmenován po nerostu, v kterém jej určil francouzský chemik Vauquelin (vyslov Vókelen) v roce 1798. Kysličník berylnatý je v berylu obsažen 14,1 %.

Beryl se nejčastěji vyskytuje v žulových pegmatitech, nebo také v hrubozrnných žulách, ve svorech, na cínovcových ložiskách spolu s jinými drahokamy a minerály - topaz, turmalín, fluorit, wolframitem atd. Nejhezčí drahokamové smaragdy pocházejí z vápenců u Muso ve státě Kolumbie. V pegmatitech byly nalezeny přímo gigantické sloupce tohoto nerostu. Ve státě Maine (USA) jsou to krystaly o délce 6 m a síle 1 m. U nás v Otově u Poběžovic byly nalezeny sloupcovité krystaly berylu dlouhé půl metru. Beryl tvoří povětšinou jen jednoduché spojky šesterečného hranolu zakončeného spodovými plochami. Vzácněji se objevují nízké plošky šesterečného dvojjehlanu. Čím více se beryl blíží drahokamové kvalitě, tím větší mívá počet krystalových ploch. Aby totiž drahokamové odrůdy mohly vůbec vzniknout, musely mít klidné podmínky krystalizace a pravidelný přísun stavebních hmotných částic bez znečišťujících složek. Tím také byla dána větší možnost vybudovat složitější roviny na krystalu i jejich odpovídající sledy ve struktuře nerostu, které jsou vždy hmotnými částicemi méně obsazeny a proto se budují hůř, než nejjednodušší plochy se základními indexy. Často najdeme beryl v drúzách sloupcovitých krystalů, popř. může být kusový, zarostlý do živce nebo křemene. Na některých nalezištích bylo zjištěno, že beryly s obsahem alkálií asi nad 1% obsahu bývají krátce sloupcovité, zatímco beryly bez alkálií nebo jen s jejich nepatrným obsahem vytvářejí krystaly dlouze sloupcovité.

Beryl má nejčastěji žlutozelenou barvu, skelný, někdy trochu mastný lesk, je neprůhledný, má dokonalou štěpnost podle spodové plochy, lom nerovný a vryp bílý. V České republice se vyskytuje beryl většinou v pegmatitech, známý je z Otova na Poběžovicku, z Písku, Maršíkova na Sobotínsku a z cínovcových žil od Horního Slavkova a Cínovce.

Již od čtrnáctého století se drahokamové odrůdy berylu používají k vybroušení tzv. očních skel. Odtud asi také pochází pozdější označení brýlí.

Z drahokamových odrůd berylu je nejcennější smaragd, který může předčit i diamant. Velice oblíbená je zejména jeho barva "svěží jarní louky". Od nejstarších dob zdobí tento drahokam klenoty po celém světě. Jeho barvu způsobuje přimíšený kysličník chromitý. Krystaly smaragdu mohou být i při sytosti zelené barvy dokonale průhledné. Starořecký dějepisec Hérodotos se zmiňuje o smaragdu v Polykratově prstenu a s velkým obdivem popisuje zejména smaragdový sloup v Héraklově chrámu v Tyru. Z dávné historie se dozvídáme, jak jednou manželka římského císaře Caliguly přišla na hostinu ozdobena smaragdy a perlami v hodnotě čtyřiceti milionů sesterciů, což byla asi cena 40 tun stříbra. Indiáni v Peru uctívali jako božstvo nádherný smaragd veliký prý jako pštrosí vejce. Španělští dobyvatelé byli překvapeni nádhernými smaragdy, které jim byly v roce 1537 darovány Indiány v Jižní Americe, kde byly nejvydatnější doly v oblasti severozápadně od města Bogota v Kolumbii. Dobyvatelé tam zahájili těžbu s mečem v jedné a se špičákem v druhé ruce. Ložisko není dodnes vyčerpáno a poskytuje stále krásné kusy ohromující zejména sytou zelení.

Bohatá jsou také naleziště smaragdů v Rusku. Na Urale v poříčí řeky Tokovaja u Murzinky. V Evropě se vyskytuje smaragd na málo významném nalezišti Habachtalu - Rakousko, kde bývá zarostlý ve svoru. Velkou nevýhodou smaragdů je, že i kameny vydobyté zcela čisté a bez poskvrny se časem na vzduchu zakalují a popraskají. U nás smaragdy nalezeny nebyly.

Jiná drahokamová odrůda berylu je akvamarín. Má barvu světlomodrou, odtud původ jeho pojmenování. V přírodě se vyskytuje v poměrně značném množství a ve velkých krystalech. Není proto tak drahý jako smaragd a je snadněji dostupný. Největší akvamarín byl nalezen v roce 1910 v brazilských pegmatitech, byl 48.5 cm dlouhý a 41 cm široký. Vážil skoro 100 kg. V minulém století se nacházely akvamaríny v živcovém lomu (na obrázku) nedaleko Písku.

Velmi vzácné drahé kameny z řady berylu jsou žlutý až žlutozelený zlatý beryl (heliodor), nalézaný také u nás v píseckých pegmatitech, a růžový voroběvit neboli morganit. Tyto odrůdy jsou zbarveny přítomným kysličníkem cesným. Všechny drahokamové odrůdy berylu jsou pro velice něžné odstíny barev a dokonalou průzračnost velmi oblíbené a vyhledávané. Brousí se obyčejně do tvaru takzvaného smaragdového výbrusu, což jsou podlouhlé obdélníkové stupňovce - roháčky. Zlatý beryl, morganit a akvamarín se brousí také do briliantového tvaru.

Korund - rubín a safír

je chemicky kysličník hlinitý. Al₂O₃, jeho název pochází patrné ze starého indického slova Kauruntaka, jehož vlastní smysl není již dnes znám. Krystalizuje v klencové soustavě, má tvrdost 9, hustotu 3.9 až 4.1 g/cm³ a jeho indexy lomu jsou nε=1,757 nω=1,765.

Korund je velmi hledaným drahým kamenem i velmi důležitým nerostem pro použití v praxi, zejména vzhledem k své vysoké tvrdosti, kterou předčí pouze diamant. V přírodě tvoří nejčastěji sloupcovité soudečkovité krystaly, vzácněji krystaly deskovité nebo jehlancovité, nejčastěji však bývá kusový nebo zrnitý. Většinou se vyskytuje v přeměněných horninách. Jeho velké krystaly můžeme najít na našem nalezišti v Pokojovicích na Moravě.

Nejvíce ceněné a hledané jsou pochopitelně jeho drahokamové odrůdy. Z nich vyniká zářivě červený rubín, kámen barvy "holubí krve", patří mezi nejoblíbenější drahé kameny vůbec. Naleziště nejkrásnějších rubínů jsou Cejlon, Barma a Thajsko. Značně oblíben je modrý safír, jehož nejkrásnější ukázky pocházejí rovněž z Cejlonu. Nalezištěm nejlepších evropských safírů je známá Jizerská louka v severních Čechách. Z historických pramenů víme, že v 16. století je hornicky těžil pan Zikmund Smiřický ze Smiřic. Dnes jsou zdejší náplavy přírodní rezervací. Dalším, pouze mineralogicky zajímavým nalezištěm safírů u nás, je lom Kometa u Protivína.

Safíry a zvláště rubíny se ve značné míře používaly k výrobě šperků již ve středověku. Tehdy se tyto kameny opracovávaly jen do podoby nepravidelně zaoblených muglí (mugle je vypouklý zaoblený tvar vybroušených drahokamů), a to jednak pro tehdejší nedokonalé technické možnosti při broušení, jednak aby se uchovalo co nejvíce drahokamové hmoty. Takto opracované safíry a jeden rubín najdeme i v české svatováclavské koruně.

V přírodě se však vyskytují i jinak zbarvené drahokamy - odrůdy korundu, např. bezbarvý, dokonale čirý leukosafír, jímž se často imituje diamant, žlutý korund (tzv. žlutý safír) i vzácný korund fialový (tzv. orientální ametyst).

Ze všech drahokamových odrůd korundu se safíry nejčastěji nalézají ve větších kusech, proto nedosahují nikdy ceny rubínů nebo jinak vybarvených odrůd korundu. Proslulé brusírny rubínů a safírů jsou zejména ve městech Londýn a Paříž, menší pak ve známém Idaru-Obersteinu (Německo) a v pohoří Francký Jura. Rubíny, safíry i ostatní odrůdy korundu se dnes brousí zejména do tvaru briliantu a vsazují se do zlata nebo platiny.

Turmalín

je chemicky složitý hlinitoborokřemičitan železa, hořčíku, vápníku, alkálií, popř. i dalších prvků. Podle převahy toho kterého prvku rozeznáváme jeho odrůdy. Černý železnatý turmalín má vzorec NaFe₃Al₆((OH)₄(BO₃)₃Si₆O₁₈) ). Původ jména je ze singhalského turamali což znamená kámen, který přitahuje popel. Má tvrdost 7 až 7,5, hustotu 3 až 3,2 g/cm³ a jeho indexy lomu se mění podle chemického složení v rozmezí n_ε=1.62 až 1,66, n_ω=1,637 až 1,692. Krystalizuje v soustavě klencové.

Do Evropy přivezli turamali holandští mořeplavci v roce 1703 z Cejlonu. Byl to načervenalý kámen vyskytující se na Dálném východě v bohatých náplavech. Vynikal zvláštní vlastností. Při rozpálení nad ohněm přitahoval z něho částečky popela. Tento jev způsobuje polární elektřina vznikající při zahřátí turmalínu.

Zahříváním nebo stlačením se každý sloupcovitý krystal turmalínu nabíjí na jednom konci kladně, na druhém záporně. Mluvíme o pyroelektrických a piezoelektrických schopnostech turmalínu. Každý nerost nemá tyto vlastnosti. U turmalínu způsobuje zvláštní nesouměrné uspořádání hmotných částic, tj. atomů, podle svislé osy pólovou odlišnost jeho krystalů.

Turmalín krystalizuje ve štíhlých sloupcích s trojúhelníkovým průřezem. Hranolové plochy bývají ve svislém směru rýhovány. Vývoj ploch na obou pólech bývá odlišný, tvořený nestejnocennými jehlany. Ten pól, který zahříváním nabývá záporného a ochlazováním kladného elektrického náboje, bývá plochami bohatší a jeho jehlany jsou příkřejší než u druhého pólového zakončení.

Turmalín ve směru kolmém k svislé ose silně pohlcuje světlo, které jím prochází, avšak ve směru svislé osy světlo nepohlcuje. Mluvíme o dvojbarevnosti neboli dichroismu. Tento jev lze pozorovat u průsvitných a průhledných krystalů, u černě zbarvených turmalínů pak jen v tenkých řezech.

Není divu, že v souvislosti s chemickou proměnností je turmalín i neobyčejně barevně rozmanitý, rozmanitější než mnohé jiné nerosty či drahé kameny. V přírodě je nejhojněji zastoupen černý turmalín, bohatý železem, který je označován jménem skoryl. Název skoryl byl v Evropě znám a používán dříve než turmalín pro stejný nerost. Turmalíny, které obsahují lithium, bývají růžové (rubelit), zelené (verdelit), modré (indigolit) nebo bezbarvé (achroit). Žlutohnědé až černohnědé jsou hořčíkem bohaté dravity, temně hnědé jsou vzácné uvity, které zase obsahují vápník. Uvit byl u nás poprvé určen z mastkového ložiska u Hnúšti na Slovensku teprve v nedávné době.

Z Dobré Vody u Velkého Meziříčí a zejména ovšem z ostrova Elba v Itálii jsou známé pěkně vyvinuté, dosti průhledné krystaly turmalínu, jejichž barva se mění podle protažení krystalu. Příčně barevné pruhy bez ostrých hranic se mění v délce krystalu. Barevné odstíny bývají světle žluté, růžové nebo nazelenalé, zakončené černě zbarvenou špičkou. Odtud jejich název mouřenínské hlavičky. Z Brazílie jsou zase známé verdelity až achroity červeně zakončené, nazývané turecké hlavy. Na jiných turmalínech se mění barva i zonálně, napříč sloupcovitých krystalů. Jádro má jinou barvu než vnější zóny.

Při proměnlivém chemickém složení jsou krystaly turmalínu poměrně jednotně vyvinuté. Známe drobné mikroskopické krystalky, jehličky až sloupy dlouhé několik metrů. Největší krystaly jsou z pegmatitů. Jinak bývá turmalín v žulách, rulách, zejména při kontaktu s vyvřelinami. Vyskytuje se na křemenných žílách. Ale protože je odolný proti větrání a vzdoruje přírodním činidlům, dostává se i do náplavů. V některých žulách byly nalezeny hvězdicovitě uspořádané sloupcovité krystaly turmalínu, tzv. turmalínová slunce.

Největší krystaly našeho černého turmalínu pocházejí z Písecka, kde byly v pegmatitu nalezeny až 30 cm dlouhé sloupce. Sbírat lze skoryl také u Říčan, Budislavi, v Dolních Borech u Velkého Meziříčí a jinde. Nízce sloupcovité, často oboustranně ukončené krystaly černého turmalínu pocházejí od Cyrilova. Na Slovensku se skoryl vyskytuje na ložiskách sideritu ve Slovenském rudohoří (např. v Rudňany, Dobšiná nebo Rožňava).

Známá naleziště rubelitu jsou kolem Sušice, Nové Vsi u kremže, Rožné a jiných míst západní Moravy. Odtud také pocházejí vzácnější drahokamy verdelit a indigolit. Silnější krystaly rubelitu z Nové Vsi mívají jádro verdelitové tmavozelené barvy. Nejkrásnější světové rubelity pocházejí z Paly v oblasti San Diego a z pohoří Mesa Grande v Kalifornii. Brazílie je domovem především zelených turmalínů, které se dostávají na trh pod nesprávným obchodním označením jako „brazilský smaragd" nebo „brazilský chryzolit". Jsou tam i modrozelené a červené turmalíny. Barevné turmalíny drahokamové jakosti pocházejí také z Uralu v Rusku, hlavně z Murzinky a ze Zabajkalí, kde se vyskytují u Nerčinska. Na trh přicházejí jako sibiřské rubíny. Bohatým nalezištěm jsou pegmatity na Madagaskaru, kde obzvláště typická je jejich zlatožlutá barva.

Pro svou barevnou rozmanitost byl turmalín používán už ve starověku. Často byl také zaměňován za jiné nerosty. Z vykopávek a přibližných popisů můžeme soudit o jeho dávné oblibě jako drahokamy. Průhledné a dobře zbarvené turmalíny se brousí jako drahé kameny. I černý skoryl byl několikrát použit, a to k výrobě smutečního šperku.

Dvojbarevnost turmalínu nutí brusiče volit správnou polohu broušeného tvaru ke krystalu tak, aby se příliš syté turmalíny staly průhlednější a naopak příliš světlé sytější. V poslední době se cení zvláště zonální turmalíny. Brousí se do tvaru stupňovců (str. 297). u nichž jedna polovina je růžová, druhá má jinou barvu.

Olivín

je chemicky křemičitan hořečnatoželeznatý (Mg,Fe)₂(SiO₄). Krystalizuje v kosočtverečné soustavě. Je pojmenován podle své olivové barvy. Drahokamový chryzolit má jméno z řeckých slov chrysos zlato a lithos = kámen. Tvrdost má 6,5 až 7, hustotu 3,3 g/cm³ a jeho indexy lomu jsou nα = 1,662; nβ = 1,680; nγ = 1,699.

Většina dnes v cizině broušených olivínů pochází z jediného naleziště. Již v dávných dobách přicházely krásné olivíny z Egypta. Podle ostrova Topasos v Rudém moři, kde se ve starověku vydatně těžil, se mu říkalo topasios. Takové označení užívali staří Římané. Vydatné starověké naleziště zapadlo však v zapomnění a prakticky po celý středověk se o něm nevědělo. Objevila se ale důstojná náhrada v českých chryzolitech z Kozákova u Turnova.

Naše drahokamové olivíny neměly dlouho konkurenci. Ze zprávy Boetia de Boota (1609) se dovídáme. že již tehdy byl dobře znám, obdivován a milován příjemné žlutozelený kámen, chryzolit. vyhledávaný na Kozákově a jeho svazích. Tento výhodný stav trval až do roku 1900, kdy byl v ostrově Zebirgetu (St. Johns) při egyptském pobřeží v Rudém moři poznán zapomenutý a ztracený bájný ostrov Topasos.Toto bohaté naleziště brzy obnovilo svou starou slávu.

Egyptské olivíny jsou velmi čisté a což je hlavní, většinou mnohem větší než naše. Zebirget je sopečný ostrůvek s výskytem silně proměněných olivínovců, v jejichž dutinách se vyskytují nádherné průhledné sloupcovité nebo tabulkovité krystaly olivínu. Největší tam nalezený kus dosáhl váhy téměř 40 gramů). Také největší vybroušený chryzolit světa pochází ze Zebirgetu. Váží 346,45 karátu a má rozměr 45,6 x 40,4 x 23.2 mm. Největší kus kozákovského drahokamového olivínu byl nalezen spolu s jinými kusy v roce 1910 a po vybroušení váží 15,67 karátu. Dnes je uložen ve sbírkách Národního muzea v Praze. Z tohoto prostého poměru je patrný rozdí1 mezi oběma světovými nalezišti.

V naší republice máme kromě Kozákova ještě další významná naleziště. Olivín drahokamové jakosti se nacházel také u Semil v čedičovém lomu. Ve velikém lomu Smrčí u Železného Brodu se objevují v čediči koule olivínu o rozměrech téměř lidské hlavy, ale jeho kvalita není příliš dobrá. Je navětralý a rozpadá se v drobounká zrníčka. Konečně ani v době největší slávy v minulém století nebyly naše olivíny příliš rozměrné. U kozákovských olivínů je třeba se spokojit s kameny menšími, protože již pětikarátové bývaly vzácné a ani třikarátových nebylo mnoho.

Olivín je častý horninový nerost některých tmavých vyvřelých hornin. V čedičích tvoří drobná zrna nebo velké shluky známé jako olivínové koule. Jsou to zrnité agregáty olivínu s menšími podíly pyroxenu a picotitu (velmi složitý chromitý spinel). Tyto olivínové koule jsou nejstarší vyloučeniny čedičového magmatu. Při lámání čediče se olivínové koule rozpadají a lze z nich vybrat průhledná a pěkně zbarvená zrna olivínu. Taková byla již dříve prodávána do brusíren. Spolu s pyroxenem skládá horninu olivínovec neboli peridotit. Velkým podílem se uplatňuje na složení dunitu, gabra a jiných hornin.

Olivínovce jsou matečnými horninami diamantů v jižní Africe a na Sibiři. Uralské olivinické horniny obsahují zrnka platiny a chromitu.

V menší míře se olivín nachází i v některých meteoritech a byl určen v čedičových horninách na Měsíci. Rusko r.1772 - výzkumná expedice přírodovědce Petra Pallase objevila na Sibiři na území obydleném Tatary meteorit. Později bylo zjištěno, že toto meteorické železo je bohaté na olivín. Některá jeho zrna byla dokonce schopná broušení. Pak následovaly objevy železných meteoritů s olivínem i jinde na světě. Podle prvního objevitele je nazýváme pallasity.

Krystaly olivínu jsou vzácné, a to krátce sloupcovité nebo tlusté tabulkovité. Mnohem častěji je olivín zrnitý, průhledný nebo alespoň průsvitný. Jak název napovídá, je barvy olivově zelené, ale také žlutozelené a při proměně červenohnědé. Lze pozorovat jeho častou proměnu v mastek, serpentin a nerosty s obsahem železa (hnědel a krevel).

Lesk čerstvého olivínu je skelný, lom lasturnatý a vryp bílý. Je poměrně křehký a nedokonale štěpný podle obou svislých dvojploší. Výraznější je štěpnost podle předozadního dvojploší. Jeho fyzikální vlastnosti kolísají podle obsahu železa (např. hustota se může měnit od 3,27 g/cm3, kdy obsahuje Mg, do 4,20 g/cm3 obsahuje-li Fe). Navětralé olivíny se stávají nahnědlé až hnědé od počínající oxidace dvojmocného železa na trojmocné. Při úplném zvětrání olivínických hornin se mnohdy odděluje nepatrná příměs niklu v olivínu a během geologických procesů se vytvářejí významná niklová ložiska.

Obliba olivínu, nebo lépe řečeno drahokamové odrůdy chryzolitu, nebyla nikdy stálá. Olivín je měkčí než křemen a nehodí se do šperků, které trpí otěrem. Předností je ale jeho krásná žlutozelená barva a silný lesk, který se broušením ještě zvyšuje. Záliba v olivínu klesá nebo vzrůstá také s módní oblibou zelených kamenů vůbec. Stejně jsou na tom konečně většinou všechny drahé kameny.

Olivín se nejčastěji vybrušuje do tvaru tabulkovce, stupňovce, briliantu a růžice. Zasazuje se do jehlic, spon, náušnic a přívěsků. Olivín se dá ve šperku působivě spojit s českým granátem. Velmi hezké jsou oválné nebo kruhovité větší olivíny vroubené malými českými granáty z dílny mistrovské turnovské školy. České chryzolitové šperky z Turnova vynikaly dokonalostí a krásou. Je proto žádoucí na tuto tradici znovu navázat.

Na závěr ještě něco zajímavého o olivínu. Co je vlastně olivín? Plinius Starší měl pod jménem chrysolithos pravděpodobně na mysli především jiné zlaté kameny (např. žlutý topaz). Pro olivíny platilo tehdy označení topasios. Záměna jmen, možno soudit. Ale uralští kamenáři odedávna říkají místně chrizolit tam, kde jde o démantoid. Je to prostě spletité a složité, a proto platí skutečně výstižné francouzské - dva olivíny, jeden z nich je určitě něco jiného.