Diamant

je chemickým složením uhlík, C. Název pochází z řeckého adamas = nezrušitelný, nepřemožitelný. Krystalizuje v krychlové soustavě. Má tvrdost 10, hustotu 3.52 g/cm3 a index lomu n = 2,4195. Je dokonale štěpný podle ploch osmistěnu.

Diamant je jedním z nejvzácnějších drahých kamenů, který svými mimořádnými fyzikálními vlastnostmi zaujímá také zcela mimořádné postavení mezi nerosty. Byl znám již v nejstarších dobách. Píše o něm římský přírodovědec Gaius Plinius, ačkoliv Římané znali jen diamanty nepatrných rozměrů. Dochovaly se různé ústní tradice a pověsti o objevech a osudech starých indických diamantů, i když většina známých, velkých a historických diamantů byla nalezena teprve začátkem 17. století. Co vlastně diamant je, zůstalo dlouho záhadou. Slavný anglický fyzik Isaac Newton vyslovil teprve roku 1675 domněnku, že diamant je hořlavina. Přivedl jej k ní silný lom světla diamantu. V roce 1694 se rozhodli Italové Averani a Targioni pro pokus, při němž diamant spálili. Teprve anglický chemik H. Davy (1778-1829) dokázal, že diamant je uhlík.

V přírodě se diamant odedávna vyskytoval v podobě zrn a zaoblených drobných osmistěnů v říčních náplavech, kam byl zanesen ze svých původních matečných hornin tmavých vyvřelin. Ve velké většině diamantových nalezišť se však nepodařilo tuto původní horninu zjistit. Diamanty zarostlé v matečné hornině známe dosud pouze ze čtyř nalezišť. Nejstarší a nejznámější jsou proslulá naleziště v okolí Kimberley - Jihoafrická republika, kde se nacházejí v rozloženém olivínovci, tzv. kimberlitu. Druhým světovým nalezištěm, kde byly zjištěny diamanty zarostlé v matečné hornině, jsou velká ložiska v poříčí řeky Viljuji v Jakutsku - Rusko. V roce 1961 byly pak diamanty v kimberlitu nalezeny ve státě Sieřa Leone a v poslední době je známa diamanty i Indie, která je starým nalezištěm proslulých velkých diamantů.

Nejznámější diamantonosné náplavy jsou v obou konžských státech, Angola, Tanzanie, Ghana, na západním africkém pobřeží (Guinea, Pobřeží slonoviny, Libérie) a ve státu Minas Geraís (Brazílie). Světová produkce diamantů stále vzrůstá, což dokazují všechny světové statistiky. Tento vzrůst je dokonce tak veliký, že by mohlo snadno dojít k poklesu cen, který se ostatně u diamantu už několikrát projevil. Protože je však těžba soustředěna v rukou poměrně malého počtu podnikatelských společností, je možno její kontrolou udržet ceny, které, ačkoliv jsou již úctyhodné, v poslední době stále stoupají.

Historie nálezů mnoha diamantů je velmi zajímavá, slavná a i jejich osudy jsou namnoze pestré a dramatické. Některé jsou však i tragické a jen těžko bychom v těchto případech mohli hovořit o tom, že drahé kameny přinesou člověku štěstí. Tak například modrý diamant Hope, který patří mezi tři nejslavnější barevné diamanty, přinášel prý svým majitelům vždy neštěstí a smrt. Postupně to byli indičtí domorodí panovníci, francouzští králové, jimž byl ukraden, anglický obchodník Eliason a konečné britský bankéř T. P. Hope. Dokonce podle jedné domněnky byl prý i příčinou zkázy Titaniku v r. 1912, takže nyní leží na dně Atlantského oceánu. Avšak podle další verze byl přebroušen a je nyní pečlivé střežen ve sbírkách washingtonského Smithsonian Institution. K historii diamantů patří i dějiny objevů jejich ložisek. Hrdiny byli často bezejmenní lidé, kteří museli bojovat s tvrdou přírodou, aby vydala drahokamy, či jiné bohatství. Tyto stránky historie jsou snad méně senzační, avšak jistě neméně zajímavé.

Takovým příkladem je objevení velkých sibiřských diamantových ložisek. V třicátých letech přijel do Irkutska leningradský geolog V. S. Sobolev, který po dlouhých týdnech prací v terénu sestavoval geologickou mapu sibiřské plošiny. Na základě geologického průzkumu této oblasti Sibiře dospěl k závěru, že Rusko se ve svém podloží podobá jižní Africe. Vystoupil se smělou hypotézou, že se diamanty, podobně jako v Africe, musí vyskytovat i na Sibiři. Avšak teprve po válce, v roce 1947, vyrazila z Irkutska první výprava geologů hledat diamanty na sibiřské plošině. Vedl ji žák profesora Soboleva M. Odincov. Na konci léta se museli vrátit s nepořízenou. Sotva však roztál na řekách led, vyjela expedice znova. Po mnoha dobrodružstvích v divoké liduprázdné tajze byl 7. srpna 1949 konečně objeven prvý diamant na nalezištích Ruska. Rusko patří dnes mezi největší zásoby diamantů na světě. Nálezy diamantů na Sibiři velice pomohly při řešení náročných úkolů průmyslu.

Zvláštní pozornost si zaslouží i výskyt diamantů v pyroponosných štěrcích pod českým středohořím, kde byly zjištěny i do určité míry podobné horniny jako v diamantonosné oblasti jižní Afriky. Zatím zde byl diamant nalezen pouze třikrát, přičemž třetí diamant, nalezený v poslední době, je menší než 1 milimetr. Historie nálezu těchto českých diamantů, zejména pak nejstaršího z nich, objeveného na podzim 1869, je velmi zajímavá.

Tento diamant nebyl totiž nalezen přímo v náplavech, nýbrž teprve při broušení materiálu zbývajícího po vytěžení českých granátů z jam mezi Chrášťany a Podsedicemi na Třebenicku. Jeho zcela přesné naleziště není tedy známé, i když bývá podle nejbližšího většího místa označován jako „dlažkovický" diamant. První nalezený diamant studovala komise znalců v roce 1870, přičemž bylo pět úlomků kamene spáleno, čímž byl určen i chemicky. Originál protokolu tohoto zjištění je dosud uložen v Národním muzeu v Praze. Dlažkovický diamant je velmi nedokonale vyvinutý osmistěn citrónově žlutý o rozměrech 4,13 x 2,63 mm a váží 0,0573 gramu (0.2865 karátu).

O českém původu tohoto diamantu bylo vysloveno velmi mnoho pochybností, zejména v řadách zahraničních badatelů. Po nálezu dalšího diamantu v r. 1927 v téže oblasti a zejména po prostudování nerostů, pyropových štěrků a jejich matečných hornin, nemůže být o možnosti výskytu diamantů u nás sporu.

Okolnost, že diamant je nejtvrdší látkou vůbec, si vynucuje zcela jiný způsob drahokamového zpracování, lišící se podstatně od zpracování ostatních průhledných drahých kamenů. Podrobněji se o zpracování zmiňujeme … zde. Diamanty se dnes brousí prakticky jen do tvaru víceřadých briliantů. Pouze z drobných a méně hodnotných kusů se vyrábějí routy. Broušené diamanty se zasazují zásadně do nejušlechtilejších kovů (zlato, bílé zlato a platina).

Opál

má chemické složení SiO2 .n H2O. Obsah vody kolísá v analýzách od 1 do 20 %. Při zahřátí do 250 °C zcela ztrácí vodu. Opál je nerost beztvarý. Jméno pochází ze staroindického upala = drahocenný kámen. Jeho tvrdost je 5,5 až u zemitých nebo čerstvě vznikajících může klesnout až k stupni jedna, hustota 2,1 až 2,3 g/cm3 a index lomu n = 1,35 až 1,46.

Opál se vyskytuje v přírodě v podobě nejrůznějších barevných odrůd a vzniká za nejrozmanitějších podmínek. Většinou se vysráží z roztoků jako gel. Mívá povrch kulovitý, ledvinitý, hroznovitý nebo krápníkovitý. Jinak tvoří výplně žilek nebo i celé vrstvy v horninách. Vzniká jako usazenina vřídel a horkých pramenů, při rozkladu křemičitanových hornin, ale také tmelením křemitých schránek živočichů a rostlin.

Agregáty opálu jsou celistvé. Opály mají lasturnatý lom, skelný až voskový lesk, někdy jsou matné, jindy však i průsvitné nebo průhledné. Barva opálu je různá. Může být čirý, mléčně bílý, žlutavý, zelený, modrý, hnědavý jako vosk nebo pryskyřice, masově červený, šedý až téměř černý. Často je barevně proužkovaný. Barvu opálu ovlivňují přimíšené kysličníky kovů nebo vtroušeniny. Měna barev u některých odrůd se vhodným zpracováním ještě zvyšuje, je způsobena rozkladem a lomem světla na jemných rozptýlených kuličkách, vtroušeninách nebo droboučkých dutinkách vyplněných vodou. Ovšem pouze malý počet opálů projevuje tak výraznou měnu barev, aby lákala k ozdobným účelům.

Podle zbarvení, průhlednosti a někdy i struktury odlišujeme u opálu řadu zajímavých odrůd. Nejčistší z nich je méně známý opál skelný (hyalit). Je čirý a sklovitě průhledný. Vyskytuje se v hrozníčkovitých nebo krápníkovitých nahloučeninách s ledvinitým povrchem v dutinách čediče u Valče v Doupovských horách a vzácně v andezitu u Dubníka (Prešovsko, Slovensko). Má poněkud mastný skelný lesk. Zajímavým dojmem působí jeho chladná ledová krása. Vznikl z horkých roztoků, které jako dozvuky vulkanické činnosti v uvedených lokalitách vystupovaly po puklinách hornin, vyluhovaly je a na chladnějších místech blíže povrchu ukládaly hroznovité útvary neobyčejné krásy.

Nejznámější, nejvyhledávanější a také nejcennější odrůdou opálu je opál drahý, kámen nejpestřejších a nejkrásnějších barev. Zářivé a přitom neobyčejně jemné barvy mu získaly nejen velkou oblibu, ale zvýšily i jeho ceny. Je to jediný drahokam vynikající podivuhodnou hrou barev neboli opalizací. Sám o sobě je obyčejné bílé barvy nebo jen slabě nažloutlý a jeho měna barev je způsobena lomem a rozkladem světla na jemných vrstvičkách s velice malými kuličkami gelovité křemičité hmoty, rozlišitelnými jen v elektronovém mikroskopu. Drahé opály vskutku nedostižné drahokamové jakosti poskytovaly jediné evropské opálové doly. otevřené mezi Červenicí a Dubníkem poblíž Prešova, co je východní Slovensko. Opál se tam vyskytuje na puklinách andezitu. Dnes se tam již opál netěží, na haldách však lze dosud najít menší kousky pravého drahého opálu. Dubnické opály mají vynikající hru barev a staly se tak známé téměř po celém světě.

Drahé opály z Dubníka byly známy již ve starověku. Tehdy se cenily právě tak jako dnes jejich pastelové barvy, modrofialová, modrozelená a ohnivě červená v nejjemnějších odstínech. Věřilo se, že opál přináší svému majiteli štěstí. Římský senátor Nonius prý raději volil vyhnanství, než by přenechal svůj překrásný opál s jemnou rytinou triumvirovi Marku Antoniovi, milenci slavné Kleopatry. O chvále a kráse opálu pěje také starořímský přírodovědec Plinius Starší: „Plochý vzácný kámen zvaný opalus je ze všech kamenů nejdrahocennější, ale dá se těžko určit a popsat. Pozná se v něm totiž rubín, skvěle fialový ametyst i mořská zeleň smaragdu. Všechny tyto barvy se v třpytu neuvěřitelným způsobem navzájem mísí." Tak se opál dostává na mimořádné místo mezi nejdrahocennější drahé kameny vůbec.

Není pochyb o tom, odkud pocházel tehdy opěvovaný drahý opál. V té době, podobně jako v celém středověku, bylo známé pouze naleziště Dubník na Slovensku. Těžba opálů se tam udržela až do našeho století, úpadek dolování má několikerou příčinu. Svou roli hrála jistě malá výtěžnost kvalitního kamene v posledních letech dolováni. Kromě toho vyrostl nebezpečný konkurent, když v roce 1875 byla objevena bohatá naleziště drahého opálu v Austrálii, zejména New South Wales, Queensland a jiná místa poskytla velká množství znamenité drahokamové suroviny. V minulém století se na trhu objevoval a stále více prosazoval také mexický opál ohnivý, který vyniká sytou hyacintovou červení s dobrou opalizací, zejména po vyleštění. Známým nalezištěm je Zimapan v Mexiku. Svou neblahou roli sehrála i novodobá pověra, že opál přináší neštěstí. Jak protichůdné proti starověké důvěře v tento líbivý kámen. Nádhera dubnických opálů nebyla předstižena ani novými nalezišti, zde zmíněnými. Je tedy s podivem, jak mohl poměrně v krátké době tak poutavý kámen přijít v nemilost.

Největší drahý opál z Dubníka byl nalezen v roce 1775 v korytě potoka a váží kolem 600 gramů. Dnes je uložen ve sbírkách Přírodovědeckého muzea ve Vídni, kde je nejen chloubou, ale říkají o něm dokonce, že je to i nejkrásnější kus, který kdy byl v dubnické oblasti nalezen. Má tvar plochého klínu o rozměrech 12,5 x 5,7 x 1,1 cm a byl na rozhraní 19. a 20. století ceněn na 700 000 dukátů.

Ještě v roce 1920 bylo v dubnických baních vytěženo velké množství suroviny, z níž bylo možno vybrousit 1600 karátů opálu skvělé drahokamové jakosti. V roce 1921 byl nájemcem dubnických opálových dolů Francouz Bittner-Belangenay. Zcela náhodně polil jednou několik opálů, ležících na stole, inkoustem. Ten obarvil některé kusy tak dokonale, že pak hrály nevídanými barvami i po zaschnutí, opláchnutí a vybroušení. Takto uměle obarvené opály dostaly pak jméno chameleony.

Známá je historie objevu australských drahých opálů. Byly objeveny čirou náhodou. Jakýsi lovec střelil v pustině velkého klokana, který poklesnul k zemi a zoufale hrabal nohama, takže půda jen odlétala. Tu pojednou rozstřikující se hlína zazářila jasnými barvami. Lovec nelenil a naplnil si kapsy drobnými úlomky podivného kamene. V Adelaidě je ukázal zlatníkovi a ten v nich poznal drahý opál. Všechny kousky koupil, a tak vypukla vlastně opálová horečka. Pustina se zaplnila chtivými hledači opálu a bylo založeno městečko White Cliffs. Největší australský drahý opál pochází z Queenslandu, kde byl nalezen koncern minulého století. Při dobývání se rozdvojil. Jeden z kusů se dostal do anglického královského pokladu. Váží 250 karátů. Má barvu sytě červenou, ametystovou, temně zelenou a nachovou, přechází ovšem z jedné do druhé.

Ostatní odrůdy opálu se jen zřídkakdy používají jako ozdobné kameny. Nejběžnější je opál obecný, neprůhledný, zakalený a často v barvách tmavších odstínů. Objevuje se v hadcích, u nás v okolí Křemže v jižních Čechách nebo na západní Moravě. Opál mléčný vyniká bílou nebo šedou barvou, na ostrých hranách i slabě prosvítá. Je-li takový opál protkán sítí jemných černých dendritů vodnatých kysličníků manganu, pak mluvíme o dendritickém opálu. Vypadá to, jako by v bílé hmotě opálu byly rozhozeny černé mechovité keříčky.

Dendritické opály se hodí ke zpracování na ozdobné kameny. Pěkné hlízovité kusy se u nás vyskytují v hadcích u Křemže, zejména známé je okolí Bohouškovic, na Moravě pak Němčice a okolí Třebíče. Vybroušením a vyleštěním se zvýrazní keříčkovité větvení dendritů do nejjemnějších podrobností. Dále známe opál masový, červeně zbarvený jemně rozptýleným kysličníkem železitým.

Hezké vzorky lze sbírat v okolí Herľan na východním Slovensku. Opál voskový je žlutohnědé barvy, dřevitý vznikl proniknutím opálové hmoty dřevem při zachování dřevité struktury. Dřevité opály pocházejí od Ľubietovej a z jiných míst Slovenska. Místně byly použity k ozdobným účelům.

Opály se zpracovávají na ozdobné předměty v nejrůznější formě. Drahokamové odrůdy dobré kvality se brousí. Zhotovují se mugle, nikdy však fasetove brusy, s výjimkou nejkrásnějších ohnivých opálů. Jsou to zaoblené, protáhlé nebo kulovité tvary, někdy i méně pravidelné. Především v případě drahého opálu nezáleží ani tak na tvaru jako na vyniknutí jeho opalizace.