Turmalín

je chemicky složitý hlinitoborokřemičitan železa, hořčíku, vápníku, alkálií, popř. i dalších prvků. Podle převahy toho kterého prvku rozeznáváme jeho odrůdy. Černý železnatý turmalín má vzorec NaFe₃Al₆((OH)₄(BO₃)₃Si₆O₁₈) ). Původ jména je ze singhalského turamali což znamená kámen, který přitahuje popel. Má tvrdost 7 až 7,5, hustotu 3 až 3,2 g/cm³ a jeho indexy lomu se mění podle chemického složení v rozmezí n_ε=1.62 až 1,66, n_ω=1,637 až 1,692. Krystalizuje v soustavě klencové.

Do Evropy přivezli turamali holandští mořeplavci v roce 1703 z Cejlonu. Byl to načervenalý kámen vyskytující se na Dálném východě v bohatých náplavech. Vynikal zvláštní vlastností. Při rozpálení nad ohněm přitahoval z něho částečky popela. Tento jev způsobuje polární elektřina vznikající při zahřátí turmalínu.

Zahříváním nebo stlačením se každý sloupcovitý krystal turmalínu nabíjí na jednom konci kladně, na druhém záporně. Mluvíme o pyroelektrických a piezoelektrických schopnostech turmalínu. Každý nerost nemá tyto vlastnosti. U turmalínu způsobuje zvláštní nesouměrné uspořádání hmotných částic, tj. atomů, podle svislé osy pólovou odlišnost jeho krystalů.

Turmalín krystalizuje ve štíhlých sloupcích s trojúhelníkovým průřezem. Hranolové plochy bývají ve svislém směru rýhovány. Vývoj ploch na obou pólech bývá odlišný, tvořený nestejnocennými jehlany. Ten pól, který zahříváním nabývá záporného a ochlazováním kladného elektrického náboje, bývá plochami bohatší a jeho jehlany jsou příkřejší než u druhého pólového zakončení.

Turmalín ve směru kolmém k svislé ose silně pohlcuje světlo, které jím prochází, avšak ve směru svislé osy světlo nepohlcuje. Mluvíme o dvojbarevnosti neboli dichroismu. Tento jev lze pozorovat u průsvitných a průhledných krystalů, u černě zbarvených turmalínů pak jen v tenkých řezech.

Není divu, že v souvislosti s chemickou proměnností je turmalín i neobyčejně barevně rozmanitý, rozmanitější než mnohé jiné nerosty či drahé kameny. V přírodě je nejhojněji zastoupen černý turmalín, bohatý železem, který je označován jménem skoryl. Název skoryl byl v Evropě znám a používán dříve než turmalín pro stejný nerost. Turmalíny, které obsahují lithium, bývají růžové (rubelit), zelené (verdelit), modré (indigolit) nebo bezbarvé (achroit). Žlutohnědé až černohnědé jsou hořčíkem bohaté dravity, temně hnědé jsou vzácné uvity, které zase obsahují vápník. Uvit byl u nás poprvé určen z mastkového ložiska u Hnúšti na Slovensku teprve v nedávné době.

Z Dobré Vody u Velkého Meziříčí a zejména ovšem z ostrova Elba v Itálii jsou známé pěkně vyvinuté, dosti průhledné krystaly turmalínu, jejichž barva se mění podle protažení krystalu. Příčně barevné pruhy bez ostrých hranic se mění v délce krystalu. Barevné odstíny bývají světle žluté, růžové nebo nazelenalé, zakončené černě zbarvenou špičkou. Odtud jejich název mouřenínské hlavičky. Z Brazílie jsou zase známé verdelity až achroity červeně zakončené, nazývané turecké hlavy. Na jiných turmalínech se mění barva i zonálně, napříč sloupcovitých krystalů. Jádro má jinou barvu než vnější zóny.

Při proměnlivém chemickém složení jsou krystaly turmalínu poměrně jednotně vyvinuté. Známe drobné mikroskopické krystalky, jehličky až sloupy dlouhé několik metrů. Největší krystaly jsou z pegmatitů. Jinak bývá turmalín v žulách, rulách, zejména při kontaktu s vyvřelinami. Vyskytuje se na křemenných žílách. Ale protože je odolný proti větrání a vzdoruje přírodním činidlům, dostává se i do náplavů. V některých žulách byly nalezeny hvězdicovitě uspořádané sloupcovité krystaly turmalínu, tzv. turmalínová slunce.

Největší krystaly našeho černého turmalínu pocházejí z Písecka, kde byly v pegmatitu nalezeny až 30 cm dlouhé sloupce. Sbírat lze skoryl také u Říčan, Budislavi, v Dolních Borech u Velkého Meziříčí a jinde. Nízce sloupcovité, často oboustranně ukončené krystaly černého turmalínu pocházejí od Cyrilova. Na Slovensku se skoryl vyskytuje na ložiskách sideritu ve Slovenském rudohoří (např. v Rudňany, Dobšiná nebo Rožňava).

Známá naleziště rubelitu jsou kolem Sušice, Nové Vsi u kremže, Rožné a jiných míst západní Moravy. Odtud také pocházejí vzácnější drahokamy verdelit a indigolit. Silnější krystaly rubelitu z Nové Vsi mívají jádro verdelitové tmavozelené barvy. Nejkrásnější světové rubelity pocházejí z Paly v oblasti San Diego a z pohoří Mesa Grande v Kalifornii. Brazílie je domovem především zelených turmalínů, které se dostávají na trh pod nesprávným obchodním označením jako „brazilský smaragd" nebo „brazilský chryzolit". Jsou tam i modrozelené a červené turmalíny. Barevné turmalíny drahokamové jakosti pocházejí také z Uralu v Rusku, hlavně z Murzinky a ze Zabajkalí, kde se vyskytují u Nerčinska. Na trh přicházejí jako sibiřské rubíny. Bohatým nalezištěm jsou pegmatity na Madagaskaru, kde obzvláště typická je jejich zlatožlutá barva.

Pro svou barevnou rozmanitost byl turmalín používán už ve starověku. Často byl také zaměňován za jiné nerosty. Z vykopávek a přibližných popisů můžeme soudit o jeho dávné oblibě jako drahokamy. Průhledné a dobře zbarvené turmalíny se brousí jako drahé kameny. I černý skoryl byl několikrát použit, a to k výrobě smutečního šperku.

Dvojbarevnost turmalínu nutí brusiče volit správnou polohu broušeného tvaru ke krystalu tak, aby se příliš syté turmalíny staly průhlednější a naopak příliš světlé sytější. V poslední době se cení zvláště zonální turmalíny. Brousí se do tvaru stupňovců (str. 297). u nichž jedna polovina je růžová, druhá má jinou barvu.

Olivín

je chemicky křemičitan hořečnatoželeznatý (Mg,Fe)₂(SiO₄). Krystalizuje v kosočtverečné soustavě. Je pojmenován podle své olivové barvy. Drahokamový chryzolit má jméno z řeckých slov chrysos zlato a lithos = kámen. Tvrdost má 6,5 až 7, hustotu 3,3 g/cm³ a jeho indexy lomu jsou nα = 1,662; nβ = 1,680; nγ = 1,699.

Většina dnes v cizině broušených olivínů pochází z jediného naleziště. Již v dávných dobách přicházely krásné olivíny z Egypta. Podle ostrova Topasos v Rudém moři, kde se ve starověku vydatně těžil, se mu říkalo topasios. Takové označení užívali staří Římané. Vydatné starověké naleziště zapadlo však v zapomnění a prakticky po celý středověk se o něm nevědělo. Objevila se ale důstojná náhrada v českých chryzolitech z Kozákova u Turnova.

Naše drahokamové olivíny neměly dlouho konkurenci. Ze zprávy Boetia de Boota (1609) se dovídáme. že již tehdy byl dobře znám, obdivován a milován příjemné žlutozelený kámen, chryzolit. vyhledávaný na Kozákově a jeho svazích. Tento výhodný stav trval až do roku 1900, kdy byl v ostrově Zebirgetu (St. Johns) při egyptském pobřeží v Rudém moři poznán zapomenutý a ztracený bájný ostrov Topasos.Toto bohaté naleziště brzy obnovilo svou starou slávu.

Egyptské olivíny jsou velmi čisté a což je hlavní, většinou mnohem větší než naše. Zebirget je sopečný ostrůvek s výskytem silně proměněných olivínovců, v jejichž dutinách se vyskytují nádherné průhledné sloupcovité nebo tabulkovité krystaly olivínu. Největší tam nalezený kus dosáhl váhy téměř 40 gramů). Také největší vybroušený chryzolit světa pochází ze Zebirgetu. Váží 346,45 karátu a má rozměr 45,6 x 40,4 x 23.2 mm. Největší kus kozákovského drahokamového olivínu byl nalezen spolu s jinými kusy v roce 1910 a po vybroušení váží 15,67 karátu. Dnes je uložen ve sbírkách Národního muzea v Praze. Z tohoto prostého poměru je patrný rozdí1 mezi oběma světovými nalezišti.

V naší republice máme kromě Kozákova ještě další významná naleziště. Olivín drahokamové jakosti se nacházel také u Semil v čedičovém lomu. Ve velikém lomu Smrčí u Železného Brodu se objevují v čediči koule olivínu o rozměrech téměř lidské hlavy, ale jeho kvalita není příliš dobrá. Je navětralý a rozpadá se v drobounká zrníčka. Konečně ani v době největší slávy v minulém století nebyly naše olivíny příliš rozměrné. U kozákovských olivínů je třeba se spokojit s kameny menšími, protože již pětikarátové bývaly vzácné a ani třikarátových nebylo mnoho.

Olivín je častý horninový nerost některých tmavých vyvřelých hornin. V čedičích tvoří drobná zrna nebo velké shluky známé jako olivínové koule. Jsou to zrnité agregáty olivínu s menšími podíly pyroxenu a picotitu (velmi složitý chromitý spinel). Tyto olivínové koule jsou nejstarší vyloučeniny čedičového magmatu. Při lámání čediče se olivínové koule rozpadají a lze z nich vybrat průhledná a pěkně zbarvená zrna olivínu. Taková byla již dříve prodávána do brusíren. Spolu s pyroxenem skládá horninu olivínovec neboli peridotit. Velkým podílem se uplatňuje na složení dunitu, gabra a jiných hornin.

Olivínovce jsou matečnými horninami diamantů v jižní Africe a na Sibiři. Uralské olivinické horniny obsahují zrnka platiny a chromitu.

V menší míře se olivín nachází i v některých meteoritech a byl určen v čedičových horninách na Měsíci. Rusko r.1772 - výzkumná expedice přírodovědce Petra Pallase objevila na Sibiři na území obydleném Tatary meteorit. Později bylo zjištěno, že toto meteorické železo je bohaté na olivín. Některá jeho zrna byla dokonce schopná broušení. Pak následovaly objevy železných meteoritů s olivínem i jinde na světě. Podle prvního objevitele je nazýváme pallasity.

Krystaly olivínu jsou vzácné, a to krátce sloupcovité nebo tlusté tabulkovité. Mnohem častěji je olivín zrnitý, průhledný nebo alespoň průsvitný. Jak název napovídá, je barvy olivově zelené, ale také žlutozelené a při proměně červenohnědé. Lze pozorovat jeho častou proměnu v mastek, serpentin a nerosty s obsahem železa (hnědel a krevel).

Lesk čerstvého olivínu je skelný, lom lasturnatý a vryp bílý. Je poměrně křehký a nedokonale štěpný podle obou svislých dvojploší. Výraznější je štěpnost podle předozadního dvojploší. Jeho fyzikální vlastnosti kolísají podle obsahu železa (např. hustota se může měnit od 3,27 g/cm3, kdy obsahuje Mg, do 4,20 g/cm3 obsahuje-li Fe). Navětralé olivíny se stávají nahnědlé až hnědé od počínající oxidace dvojmocného železa na trojmocné. Při úplném zvětrání olivínických hornin se mnohdy odděluje nepatrná příměs niklu v olivínu a během geologických procesů se vytvářejí významná niklová ložiska.

Obliba olivínu, nebo lépe řečeno drahokamové odrůdy chryzolitu, nebyla nikdy stálá. Olivín je měkčí než křemen a nehodí se do šperků, které trpí otěrem. Předností je ale jeho krásná žlutozelená barva a silný lesk, který se broušením ještě zvyšuje. Záliba v olivínu klesá nebo vzrůstá také s módní oblibou zelených kamenů vůbec. Stejně jsou na tom konečně většinou všechny drahé kameny.

Olivín se nejčastěji vybrušuje do tvaru tabulkovce, stupňovce, briliantu a růžice. Zasazuje se do jehlic, spon, náušnic a přívěsků. Olivín se dá ve šperku působivě spojit s českým granátem. Velmi hezké jsou oválné nebo kruhovité větší olivíny vroubené malými českými granáty z dílny mistrovské turnovské školy. České chryzolitové šperky z Turnova vynikaly dokonalostí a krásou. Je proto žádoucí na tuto tradici znovu navázat.

Na závěr ještě něco zajímavého o olivínu. Co je vlastně olivín? Plinius Starší měl pod jménem chrysolithos pravděpodobně na mysli především jiné zlaté kameny (např. žlutý topaz). Pro olivíny platilo tehdy označení topasios. Záměna jmen, možno soudit. Ale uralští kamenáři odedávna říkají místně chrizolit tam, kde jde o démantoid. Je to prostě spletité a složité, a proto platí skutečně výstižné francouzské - dva olivíny, jeden z nich je určitě něco jiného.